A šaliny se šinuly jako šneci…
Šalina se pohybuje hlemýždí rychlostí, ale kupodivu vpřed. Máme tady prezidenty tolika zemí, že to bez
papíru ještě nikdo nevyjmenoval bez chyb. Proto se ta tramvaj šine jako šnek. “Ty Džejn,” slyším hlásit
zahraniční studentku.
“Jede very pomalu…” Její kolegyně odpovídá: “Very pomalu.” V tom je slyšet houkající majáčky, projíždějící
kolona za okny tramvaje zvíří prach. “Všude je plno polís, jako u nás v Americe,” raduje se jedna ze
studentek. “Takhle tam ale nikdy nedojedem…” durdí se její kolegyně.
Náhle obě zkoprněle zírají směrem ke kabině řidiče. Otáčím se také. Z ní se v tu chvíli souká
otylá šoférka s tyčí v ruce a razí si cestu ven. “What is it?” zaslechnu. Z jejich studovaných očí lze
vyčíst zoufalství. To už však tyč z řinkotem dopadá kamsi do rohu kabiny a šalina se trhavě rozjíždí.
Naše oči se setkaly. Prosebně na mě obě čučí… Nedám se a statečně se otáčím k oknu, abych jim
náhodou nedodal odvahu. Hlavní nádraží se blíží. Obě si natahují na záda krosny s vlaječkami a mizí
v myší díře. “Ne, holky, my si ten nádr nedáme vzít,” říkám si, když mizí z dohledu.
Borek Hřebíček
FOTO: Vesna