Schody s kódy

Bylo by možné to také říci: co schod – to kód. Ne jeden, ale hned několik. Každý exponát na této improvizované výstavě, vedoucí nás od domovních dveří až nahoru ke vchodu do ateliéru, nese své poselství. Některý je nabízí, jiný je tají: musíte mít k němu klíč, aby se vám otevřel. A i když se vám to podaří, stále nemáte jistotu, zda něco nezůstalo utajeno. Nic si z toho nedělejte, to je vlastnost každého skutečného díla.

Otec se synem tak pokoušejí vaši zvídavost. Stačí jim, abyste se jen drápkem chytili, a mají vás tam, kde vás chtějí mít. Stoupáte po schodech jejich domu a před vašima očima se v kostce odvíjí jejich výtvarný příběh – nebo snad spíše jejich výtvarné příběhy.

Ten starší z obou hostitelů obvykle myslel v grafických cyklech. Nezapřel tak v sobě grafika: když koncipoval své pověstné Ruby, když lepil série svých koláží, v nichž jako by se zrcadlil náš mnohotvárný svět, ba dokonce i když osnoval zdánlivě neosobní skladby svých abstraktních reliéfů, v nichž se spokojoval se základními geometrickými útvary a barvami spektra. Ano, myslel v cyklech, což znamená, že v tvůrčím procesu popřával jistou úlohu racionálnímu prvku. To mu však nebránilo, aby zároveň dával průchod fantazijním složkám svého talentu – oněm složkám, jimiž tváří v tvář teď jeho vystavená díla aktivizují naši představivost.

Mladší z obou Janů počítá více se sděleními, která vtěluje do jednotlivých malířských, kreslířských nebo grafických realizací, které jsou zde zastoupeny v širokém časovém záběru už od jeho mladosti. Ve snaze o účinné obsahové poselství nikdy neváhal volit rozmanité technické postupy, od těch klasických přes možnosti, jež mu nabídl počítač, až po serigrafii, která, jak se zdá, v poslední době nejvíce vyhovuje jeho záměrům. Přes poměrně rozsáhlý motivický rejstřík, jenž nemůže utajit jeho všestranný zájem, i přes významově značně diferencovanou strukturu jeho díla je zřejmé, že často těží z humorné nadsázky, která je projevem jeho příslovečného úsměvného pohledu na dnešní svět.

Navzdory rozdílným názorovým polohám, které vyplývají už z generačního odstupu obou vystavujících, nelze přehlédnout jejich některé společné rysy. Jsou jimi smysl pro čistotu výrazových prostředků a pro významovou pointu díla, jakož i důležitá úloha, kterou svěřují písmu. Písmu jako prostředku dorozumění i jako prvku výtvarnému. Ačkoliv na výstavě jasně převážila jejich tvorba volná, jsou to právě zmíněné vlastnosti, jež je předurčily k dráze grafických designérů. Jim tedy vděčíme za to, že pod četnými plakáty a užitou grafikou z uplynulých let můžeme číst signatury: Jan Rajlich sen. a Jan Rajlich jun.

Jiří Hlušička