Trojský kůň jaderných elektráren

Pozoruhodným fenoménem je mimořádný důraz na budování jaderné
energetiky coby
nástroje ke snížení energetické závislosti. Během plynové krize
se toto dogma znovu
objevuje ve výrocích premiéra na Slovensku nebo prezidenta v Bulharsku
– zemí, které jsou
postiženy vyschlými plynovody nejvíce.

Jenže odložme emoce a paniku stranou a podívejme se na fakta. Nakolik
mohou jaderné
elektrárny omezit dovozy zemního plynu? Nakolik mohou snížit naši
energetickou závislost?Zemní plyn se v našem regionu používá především k výrobě tepla:
ohřevu vody, vytápění
budov, vaření. Jen malá část plynu se spaluje pro výrobu elektřiny
– což je prakticky jediná
oblast, kde by jaderné elektrárny hypoteticky mohly plyn nahradit.

Na Slovensku se za účelem výroby elektřiny spaluje 12 % dováženého
zemního plynu, v
České republice je to 9 %, v Bulharsku 26 % (viz poslední oficiální
statistiky Eurostat, data z
roku 2005).

Na Slovensku se ale například téměř všechen takto využitý plyn
spaluje v kogeneračním
režimu: elektřina je vyráběna spolu s teplem jako vedlejší produkt.
Kdyby se těchto 12 %
plynu přestalo spalovat a nahradilo jadernou elektřinou, chybělo by
potřebné teplo. V
Bulharsku činí podíl zemního plynu na výrobě elektřiny pouhá 4 %
a slouží tam jako špičkový
zdroj pro vyrovnávání výkyvů spotřeby – ani zde jej tedy jaderné
reaktory, které běží v
základním pásmu na plný výkon (nebo jsou odstaveny), nemohou
nahradit. I kdybychom ale
pominuli tato praktická omezení, pomohly by jaderné elektrárny našim
zemím snížit spotřebu
zemního plynu řádově o pouhá procenta.

Jaderná propaganda však před námi skrývá další podstatný
problém: i jaderné elektrárny
znamenají rostoucí závislost na dovozech ze zahraničí – a opět
zejména z Ruska! Žádná z
našich zemí není schopná vyrábět jaderné palivo do reaktorů. Ani
kdybychom rozšířili těžbu
uranu, nijak to nepomůže, protože tento materiál musí projít
mimořádně složitým
zpracováním (konverze, obohacení, výroba pelet z oxidu
uraničitého), než je ho možné
vsunout do reaktoru v podobě palivových tyčí – a tyto procesy
zvládá jen několik zemí na
světě.

Konkrétně pro sovětské jaderné reaktory typu VVER 440, které mají
v Bulharsku, na
Slovensku a my v Dukovanech, existuje na světě jediný a monopolní
dodavatel paliva –
ruská firma TVEL. Pro temelínské reaktory typu VVER 1000 se firma
Westinghouse snažila
vyvinout palivo více než deset let, avšak její palivové proutky se
stále kroutí, praskají a
ohrožují provoz elektrárny. ČEZ proto počínaje letošním rokem
začíná nakupovat palivo pro
Temelín rovněž od ruské firmy TVEL.

Další Trojský kůň spočívá v jaderných technologiích. Leckdo
možná žije v přesvědčení, že
české strojírenství nám umožňuje alespoň část jaderných
technologií zajistit od domácích
dodavatelů. Chyba lávky. Již v roce 2004 se stoprocentním majitelem
firem Škoda jaderné
strojírenství, Škoda hutě a Škoda kovárny stala ruská firma OMZ. A
od roku 2006 tři čtvrtiny
akcií firmy OMZ kontroluje společnost Gazprombank, jejíž zástupce
výkonného ředitele je
současně předsedou představenstva OMZ.

Znamená to, že i za nitky “našich” jaderných elektráren téměř
přímočaře tahá Putin. Urputná
snaha slovenské vlády za každou cenu dostavět dva reaktory
sovětského typu VVER 440 v
Mochovcích, aby se údajně snížila závislost země na Rusku, tak
patří na jeviště nějakého
hodně absurdního dramatu.