Skleněný šperk 21. století v gotickém sále na Špilberku
Muzeum města Brna zve na výstavu skleněných šperků do gotického sálu Špilberka od 30. listopadu do 31. prosince.
Profesní počátky obou výtvarníků byly spojeny se studiem na železnobrodské Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské a posléze i se společným životem. Předností umělců však bylo uchování si svých osobitých uměleckořemeslných názorů i tvůrčích projevů ve výrazné odlišnosti. Nicméně po počátečním hledání nejen vlastního uměleckého projevu, ale i sklářských technologických procesů především v taveném skle a po vytvoření společného ateliéru a rodinné sklářské pece (připomeňme výraznou rodovou sklářskou tradici) se soustředili na šperkařskou tvorbu, v níž záhy po roce 2005 dosáhli pozoruhodného úspěchu. Přesto se nevzdali ani jiných sklářských žánrů, jako jsou objekty nebo mozaiky, aby tak potvrdili žánrovou šíři své umělecké tvorby.
Svou šperkařskou činností i Olivovi přispěli k rehabilitaci této tvorby, která byla dlouhou dobu považována spíše za levnou bižuterii, zejména díky severočeským tradicím na Jablonecku, kde prudký rozmach sklářství již v raném 18. století uvedl na trh skleněný šperk jako nápodobu klasického z drahých kovů a minerálů. Teprve druhá polovina minulého století v rozkvětu ateliérového sklářství zhodnotila umělecky dosud spíše přehlíženou dílenskou, manufakturní a posléze tovární výrobu jako výtvarně suverénní. Nepochybně i proto nově chápaný moderní sklářský šperk přivábil manžele Olivovy, aby se po řadě jiných experimentů odvážili na toto pole a svou aktuální tvorbu soustředili na individuálně příznačný výtvarný projev. A přitom, jak bylo poznamenáno, si uchovali své výtvarné vyjadřování nedotčené blízkou uměleckou spoluprací. Jestliže Ladislav Oliva ml. (*1964) svým šperkům dodal mužný durový akord kovovou montáží, jeho manželka dosvědčila ve svých náhrdelnících jemnou ženskost v barevné delikátnosti.
Oba pracují v tematických barevných a tvarových variacích, Oliva dává přednost různě modelovaným skleněným kapkám, které se proměňují autorovou tvarovou fantazií a které tvůrce složitě odlévá technikou „ztraceného vosku“ a pak rafinuje broušením, leptáním či leštěním. K jejich montáži používá měděný, tepaný a patinovaný kov, spojující je s koženým náhrdelníkem. Zdá se, že ve svých šperkařských dozníváních starobylých tradic nalézá novou podobu dekorativních talismanů či amuletů. Svým náhrdelníkům dává i pojmenování, která přibližují divákovi původní tematický záměr převedený do výtvarné mluvy. Skleněné části náhrdelníků svou krásou soutěží s přírodními drahokamy a vytvářejí ušlechtilé barevné detaily Olivových šperků.
Náhrdelníky Marie Olivové (*1963) jsou zcela odlišné jak výtvarně, tak technologicky. Jsou vytvářeny technikou „lehaného skla“ z plochých detailů geometricky tvarovaných, skládaných v drobné, povětšinou čtvercové kompozice. Jejich výraznou předností je zejména ušlechtilá barevnost tabulového katedrálního skla. Autorka používá k jejich zavěšení do náhrdelníků navlékané skleněné korálky, aby neporušila materiálovou čistotu sklářského díla.
Z vystavených skleněných exponátů je zřejmá sklářská profesionalita, která umožňuje jmenovaným autorům používat i využívat obtížné tradiční i nově objevované technologické procesy. Manželé Olivovi jsou reprezentanty severočeského sklářství, které je v nelehké současnosti konfrontováno s mnohými existenčními problémy. I proto si zaslouží oba umělci zveřejnění své tvorby širší české veřejnosti.
Michaela Budíková
