Frank Zappa Quartet koncertuje v Brně
Vstupné 80 Kč předprodeje / 120 Kč na místě
Dílo amerického kytaristy, zpěváka a skladatele, který v dějinách rocku proslul jako první velký experimentátor, má paralelu leda s tím, co pro jazzovou fúzi vykonal Miles Davis. Přívlastek nonkonformní patřil Franku Zappovi po celou, více než třicetiletou kariéru. Frank (Francis Vincent) Zappa se narodil 21. prosince 1940 v Baltimore rodičům, kteří do Států přišli ze Sicílie a Řecka. Na začátku 50. let se Zappovi přestěhovali z Marylandu do Kalifornie, kde v Lancasteru středoškolák Frank, hrající od dvanácti let na bicí, zakládá první kapelu Ramblers. V další formaci Blackouts, v níž se sešel s Donem Van Vlietem (alias Captainem Beefheartem), už hrál sólovou kytaru. Zappa vyrůstal ponejvíce na rhythm”n”blues, ale kromě progresívních jazzmanů Charlese Minguse a Cecila Taylora poslouchal i moderní vážnou hudbu, mezi jeho oblíbence patřil hlavně Edgar Varèse. Po maturitě v roce 1958 studoval jeden semestr harmonii a dalších pár týdnů kompozici, takže byl spíše autodidakt. Tehdy se také poprvé oženil, vztah s bankovní úřednicí Kay vydržel totiž jen pět let. Na začátku 60. let psal soundtracky k „béčkovým“ filmům, ze kterých jsou nejznámější western Run Home Slow a drama The World's Greatest Sinner: za první dostal i honorář, za který si kromě kytary Gibson ES-5 koupil Studio Z v kalifornské Cucamonze. Pověst provokatéra měl Zappa vždy a v sedmitisícovém městečku vadil: po provokaci, kdy si policista naoko objednal lascívní nahrávku, vyfasoval deset dní natvrdo a tříletou podmínku za „výrobu pornografie“. A studio, v němž po rozvodu také přespával, muselo ustoupit dostavbě silnice. V roce 1963 se Zappa v Los Angeles připojil k Soul Giants, kapele, v níž potkal tři důležité muzikanty – zpěváka Raye Collinse, baskytaristu Roye Estradu a bubeníka Jimmyho Carla Blacka. V květnu 1964 skupinu ke Dni matek přejmenovali na The Mothers, což odkazovalo na slangové „motherfuckers“. Když producent Tom Wilson, jenž nasměroval Boba Dylana k elektrické kapele, na podzim 1965 zajistil Zappovi & spol. kontrakt s gramofirmou Verve-MGM, vymínil si prodloužení jména na The Mothers Of Invention (dále MOI). Skupině zpočátku hodně pomohl i manažer Herb Cohen, veterán, který v 50. letech pořádal koncerty Peta Seegera a dalších písničkářů, nepohodlných za McCarthyho „honu na čarodějnice“.
První rockové dvojalbum Freak Out!, kde MOI posílil doprovodný kytarista Elliot Ingber, přineslo hlavně psychedelií cinknuté rhythm”n”blues, ale dvojitý dlouhohrající vinyl (z reklamních důvodů prodávaný za cenu jediného) gradoval dvanáctiminutovou The Return Of The Son Of Monster Magnet, koláží elektronických zvuků, která znalce nenechala na pochybách, proč ve výčtu umělců, kteří MOI inspirovali, nechybí vedle našeho čtvrttónového specialisty Aloise Háby ani průkopníci nové hudby Karlheinz Stockhausen a Luigi Nono. Neméně zábavný je i obal, mimo jiné s fiktivním dopisem jisté Suzy Creamcheese, který začíná větou: „Tihle Mothers jsou šílení.“ Kromě experimentů a vtípků nechybí ani vážnější poloha ve skladbě Trouble Every Day o rasových nepokojích ve čtvrti Watts na předměstí L. A. Následující „rockovou operou“ Absolutely Free předběhli v květnu 1967 už sedmihlaví MOI o dva roky The Who se slavnějším spektáklem Tommy. Deska začíná skladbou Plastic People, takže hned tušíte, který hudební prazdroj napájel tuzemský underground. Na albu We”re Only In It For The Money (1968), jež proslulo i karikaturou na beatlesovský obal Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, doznali MOI další změny v obsazení (posilou byl klávesista Ian Underwood) a na frak v textech dostávali rovněž hippies, kteří se z původní subkultury rozplizli v módní vlnu. Desku na jaře předběhl Zappův sólový debut Lumpy Gravy s padesátičlenným orchestrem, ale první pokus o „artificiální“ opus minul cíl. Vrchol tvorby skupiny v 60. letech představuje soundtrack k nerealizovanému filmu Uncle Meat. Ten zůstal nedokončený a zřejmě z téhle doby se traduje Zappův výrok, že jeho fantazii limituje pouze stav bankovního účtu. Na podzim 1969 kapelník skupinu (prý kvůli nezájmu publika) rozpustil, protože měl už jiné plány. Ze starších nahrávek vzešla další dvě alba, ale ty zastínil ohlas „sólovky“ Hot Rats, důležité desky první fáze jazzrockového boomu. Každopádně šlo o první nahrávku, na níž exceloval francouzský houslista Jean-Luc Ponty, pozdější člen Mahavishnu Orchestra. Na konci 60. let stačil Frank povýšit na druhou paní Zappovou svou lásku Adelaide Gail Sloatman, s níž měl později dva syny a dvě dcery, jež dostali netradiční jména Dweezil, Ahmet, Moon a Diva.
Na přelomu 60. a 70. let Zappa prošlapával nové cesty. Produkoval desky pro vlastní firmu Straight, kde pomohl na svět třeba desce Trout Mask Replica, důležité nejenom v diskografii Captaina Beefhearta. Na jaře 1970 dal dohromady nové obsazení skupiny pod původní hlavičkou The Mothers, se kterou vystoupil na koncertě s filharmoniky z L. A. Vedle Varèseho skladeb zde zazněly i úryvky soundtracku k celovečerní fantasy 200 Motels (1971), „surrealistického dokumentu ze života rockové skupiny na turné“, jež hudebně čerpala hlavně z hudby dalšího oblíbence Igora Stravinského. Bizarní podívaná dostala i hvězdnou rockovou ambaláž, když Ringo Starr hraje trpaslíka Larryho a Keith Moon z The Who – jeptišku! V roce 1971 došlo i na jamování s Johnem Lennonem a Yoko Ono. Zajímavá jsou i velkokapelová jazzrocková alba Waka/Jawaka (1972) a The Grand Wazoo (1973), mimo jiné se skvělými klávesovými sóly, o která se dělili George Duke a Ian Underwood. K nejpovedenějším ze 70. let patří následující čtyři alba, především Over-Nite Sensation (1973) a Apostrophe /”/ (1974), když naposledy zmíněná deska, na níž vedle virtuózní hráčky na marimbu Ruth Underwood a dalších stabilních spoluhráčů participoval i baskytarista Jack Bruce (ex-Cream), představuje komerčně nejúspěšnější Zappovo album: v oficiálním albovém žebříčku se doma ve Státech vyšplhalo na desátou pozici. Dokonalá souhra a nevázané texty zafungovaly (snad každý pamětník si vybaví hned úvodní Don’t Eat The Yellow Snow, doporučující nekonzumovat žlutý sníh, „podepsaný“ eskymáckými psy). Druhou polovinu dekády provázely soudní spory s vydavatelskou firmou Warner Bros. o nedotažených albech, která měla především naplnit podmínky smlouvy. Zářivým světlem na konci tunelu bylo dvojalbum Sheik Yerbouti (1979), které poprvé spojilo dokonalost studiových snímků s atmosférou koncertních nahrávek kombinací obojího, tedy především „živé“ rytmiky (jeho název byl fonetickou slovní hříčkou, vypůjčenou z hitu Shake Your Booty diskotékové formace K. C. And The Sunshine Band). Zappa měl jako obvykle šťastnou ruku při výběru muzikantů, a tak se zde blýskli třeba bubeník Terry Bozzio a pozdější člen King Crimson, kytarista Adrian Belew, oba i jako příležitostní zpěváci: Bozzio třeba v divoké I’m So Cute, Belew dokonce ve Flakes, parodující Boba Dylana. Legendární písničkář však na Zappu nezanevřel a známá je historka, jak známého nonkonformistu o málo později oslovil kvůli hudební produkci alba Infidels, ale nakonec se domluvil s Markem Knopflerem. Ve stejném roce jako Sheik Yerbouti vyšla (na vinylech ještě nadvakrát) orwellovská trilogie Joe’s Garage, v níž „Velkého bratra“ zastoupil Central Scrutinizer, zatímco Joe s kapelou a skorotitulní garáží-zkušebnou byli za utlačované rockery. Jedna z alegorií, kterými Zappa, permanentně vzdorující snahám o cenzuru ze strany amerických konzervativců, v kariéře nikdy nešetřil. Sedmdesátá léta završil další film Baby Snakes (1979), s plastelínovými animacemi, jež by potěšily možná i Jana Švankmajera.
Vydavatelské aktivity Franka Zappy v 80. letech zastřešila vlastní společnost Barking Pumpkin Records, díky níž se objevily kompilace archivních snímků i bezpočet koncertních alb. Ta byla vzhledem k míře pozdějších dotáček někdy skoro studiová, typickým příkladem budiž „živák“ Tinseltown Rebellion (1981). Z regulérních studiovek téhle dekády stojí za zmínku hlavně You Are What You Is (1981), k jehož titulní písni vzniklo video s dvojníkem Ronalda Regana na elektrickém křesle, a především Jazz From Hell (1986), instrumentální album, které mělo k jazzu stejně daleko, jako jazz do pekla. Za desku, na které pokročil s krocením synclavieru, který je dodnes asi nejdokonalejším klávesovým nástrojem, si Frank Zappa odnesl za svého života jedinou Grammy. Vedle symfonické tvorby věnoval hodně času koncertování, zvláště na konci 80. let, což dobře dokumentují alba Broadway The Hard Way (1988), The Best Band You Never Heard In Your Life a Make A Jazz Noise Here (obě 1991). Obsahují hodně instrumentálek, brilantní kytarová sóla a prostřední ze jmenovaných i pár skvělých coververzí, mj. Stairway To Heaven z repertoáru Led Zeppelin. Na začátku 90. let začala umělcovo vysoké tempo brzdit těžká nemoc. V lednu 1990 navštívil Zappa na Pražském hradě právě zvoleného Václava Havla, ale když ho náš prezident vybídl, aby vystoupil na koncertě, který se v únoru chystal u příležitosti Havlovy návštěvy ve Státech, Zappa zdvořile odmítl s slovy „vláda USA mě nemá příliš v lásce“. A i když se stále více stahoval do ústraní, stačil ještě v červnu 1991 jako host Pražského výběru na koncertě Adieu C. A. zamávat posledním sovětským okupantům a později dokončit opus magnum Yellow Shark, kde se nejvíce přiblížil světu soudobé hudby. Deska, která vylétla až na druhou příčku žebříčku Top Classical Crossover, vyšla pár týdnů předtím, než její protagonista 4. prosince 1993 zemřel na rakovinu prostaty.
V posledních letech Zappova hudba žije nejenom reedicemi a novými výběry. Na koncertní turné vyrazil se speciálním projektem v roce 2006 Frankův syn Dweezil, po otci samozřejmě kytarista. 23. května tehdy na „šňůře“ nechyběla ani pražská Sazka Arena. Pro ty, kteří nemohli, dokáže zážitek přiblížit loňské 2DVD Zappa Plays Zappa. Kapelník se sedmičlennou kapelou a třemi hosty, kterými byli někdejší spoluhráči Zappy staršího – bubeník Terry Bozzio, saxofonista Napoleon Murphy Brock a kytarista Steve Vai -, zde hrají tři desítky skladeb od debutu Freak Out! přes Apostrophe a One Size Fits All až po dvojalbum Sheik Yerbouti. Jeden z vrcholů tvoří zmíněná I’m So Cute s „atomovými“ bicími a punkovým zpěvem Terryho Bozzia. Pod stejnou hlavičkou se Dweezil Zappa s jinými hosty vrací do pražského Divadla Archa, kde můžete na Den dětí řádit jako malí.
Diskografie
Koncertní alba
MOI = The Mothers Of Invention, M = The Mothers, FZ = Frank Zappa, CB = Captain Beefheart
Jiří Švéda
