HaDivadlo uvede českou premiéru „zlé vánoční hry“ Falka Richtera Porucha

V režii uměleckého šéfa HaDivadla Mariána Amslera hraje celý soubor HaDivadla a jako host se představí také bývalá herečka Národního divadla Brno Eva Novotná. Autorem scénické hudby je slovenský hudební skladatel Slavo Solovic.

Česká premiéra se uskuteční v pátek 9. prosince 2011 od 19:30 v HaDivadle, reprízy zahrajeme v sobotu 10. prosince a v sobotu 17. prosince 2011 vždy od 19:30.

Kromě toho uvedeme v prosinci také další představení s vánoční tématikou: crazy firemní frašku Davida Gieselmanna Holubi (14. 12.), poetickou arabesku Jána Sedala Psaní Ježíškovi s Pavlem Liškou v hlavní roli (21. a 22. 12.) a tradiční koncert Rybovy České mše vánoční v Alfa pasáži, kterou ve spolupráci s herci a přáteli HaDi pořádá Café Švanda (23. a 24. 12.)

Jak napovídá titul, děje se v Poruše především řada poruch, chyb, a to od těch mentálních (depresivní, mentálně narušení lidé zpívají vánoční koledy), přes technické (nefunkční topná tělesa a hluk způsobený autonehodami odehrávající se nepřetržitě za scénou) až po ty mezilidské (opuštěné dítě na letišti a rodiče hádající se přes telefon, kdo ho vyzvedne; trojúhelník mladík-mužžena vyčerpávající všechny možné sexuální kombinace; štědrovečerní večeře a hádka dcery s otcovou milenkou; narušený vztah psychiatra s jeho pacientem; rozchod dvou homosexuálních partnerů…). To vše ale zdaleka nevyvolává pocit deprese nad bezútěšností současného světa.

Velkou devízou Richterovy dramatiky je totiž černý humor a absurdní ironie: všechny vyjmenované poruchy se odehrávají v kulisách vánočních svátků, coby symbolu času lásky a vřelosti, a to za stále klesající teploty.

Autor hry, enfant terrible německého divadla, provokatér a politicky výbojný autor a režisér Falk Richter není u nás příliš známý, zato v zahraničí (od Německa po Spojené státy) platí za drzého dramatika, pro kterého není nic tabu. Velmi rád kritizuje životní styl globální společnosti, tzv. systém, a zkoumá jeho dopady na život jednotlivce: „Potřebujeme nějaký podklad, na jehož základě se můžeme svobodně (popř. vědomě) rozhodnout, jestli to, co žijeme, vlastně skutečně chceme žít, a jestli to, co žijeme, chceme vnucovat jiným lidem.“ Ostatně cyklus tří her uvedených před pár lety v jeho domovském divadle Schaubühne v Berlíně se jmenoval právě Das System. Porucha je jakýmsi dovětkem za tímto cyklem, krutým výsměchem banálnosti a ubohosti dnešního světa televizní hyperreality a předstíraného štěstí.

Systém, ve kterém žijeme – „náš způsob života“ – se nejdříve musíme naučit popsat nezávisle na hlavním médiu – televizi, která nám jej prezentuje v obrazech reklamního jazyka. K tomu nám však chybějí informace. A právě zde má divadlo šanci opět být místem, kde bude možné si tyto chybějící informace opatřit; informace, díky nimž si o našem systému vůbec můžeme udělat přesnější obrázek – potřebujeme nějaký podklad, na jehož základě se můžeme svobodně (popř. vědomě) rozhodnout, jestli to, co žijeme, vlastně skutečně chceme žít, a jestli to, co žijeme, chceme vnucovat jiným (lidem v jiných státech, kteří neprofitují z globalizovaného trhu).

Potřebujeme protiperspektivu, možnou alternativu, kterou postavíme proti systému, jenž nám nyní vládne – jsem přesvědčen, že momentálně panuje na celém světě situace, kdy většina lidí odmítá stávající stav a postupně se na všech rovinách začíná spojovat, aby vytvořila nějaký základ pro změnu. Jsme ale na začátku; vypadá to, že kapitalismus bezpečně funguje – kapitalistické vztahy neznají subjekty, neznáme ty, kteří rozhodují, nejsou to lidé, které jsme si zvolili, nevíme úplně, kam nás chtějí nasměrovat, a pokud se nám něco nelíbí, ani není možné ukázat na někoho zodpovědného, vše je zahaleno mlhou, vše je nehmatatelné – odtud pramení všechny ty výbuchy vzteku v poslední době – vzteku na systém, který se nehodlá stát průhledným, odtud pramení potřeba útočit na symboly kapitalismu vedoucího války – divadlo je oproti čirému kapitalismu místem, které připouští kreativitu a komunikaci – větší a intenzívnější než nákupní pasáž, letiště, banka anebo televize, která je pravým opakem kreativity a komunikace – a proto divadlo, pokud ho jeho intendant nebo zřizující městská rada nepromění v muzeum zábavního provozu podle vzoru televize (kde vítězí peoplemetry sponzorů pohlížejích na média jako na reklamní plochy) – může být místem, kde lze pracovat na vizích jiného způsobu života – divadlo musíme dnes chápat jako součást mezinárodní sítě, která se ptá, jestli kapitalismus má schopnost být životním stylem pro většinu lidí – musí nám ukazovat jiné obrazy života, které např. v televizi k vidění nejsou – musí připustit jinou estetiku, než kterou vládne televizní obrazovka a reklama, musí vytvářet jiný druh koncentrace, musí připustit zakázané, popř. potlačované obsahy – a musí – také díky formě nové dramatiky – vytvářet příběhy, které nám tento život pomohou pochopit nebo které umožní rozvíjení našich idejí.

Představitel současného německého politického divadla se narodil v roce 1969 v Hamburku, kde vystudoval divadelní režii. V letech 2000 – 2004 působil jako režisér v Schauspielhausu Zürich pod vedením hvězdy evropského divadla Christopha Marthalera, od roku 2004 je kmenovým režisérem a rezidentním autorem berlínské Schaubühne am Lehniner Platz, kde vytvořil několik inscenací vlastních textů (např. cyklus Das System), současné německé a světové dramatiky (Mariuse von Mayenburga nebo Marka Ravenhilla) a také moderní verze klasického dramatu (Schiller, Shakespeare ad.). Režíruje také opery a v posledních letech se soustředí na projekty na hranici činoherního, hudebního a tanečního divadla. Kromě toho je také autorem společensko-kritických a teoretických esejů, glos a úvah, které pravidelně zveřejňuje na svých internetových stránkách.

Lucie Drlíková, produkční