Vojtěch Jasný obdržel čestný doktorát JAMU

Udílení čestného doktorátu předsedal rektor JAMU Ivo Medek, moderoval prorektor Richard Fajnor a promotorem se stal prorektor Václav Cejpek.

Luboš Mareček

„Měl jsem jen dvě možnosti: kolaborovat a tím zradit sám sebe, nebo emigrovat s vědomím, že když člověk opustí vlastní kořeny, možná s nimi ztratí i uměleckou formu. Nebylo lehké kočovat ze země do země a stesk po domově mě přešel až v New Yorku, kde jsem se já, Valach smíšený s Kelečákem, Moravan s kořeny snad tatarskými a po dědečkovi židovskými, stal světoobčanem.” [V. Jasný, 2003].

Vojtěch Jasný – filmový (a divadelní) režisér, scenárista, kameraman a fotograf – proslul v šedesátých letech jako básník filmového plátna a mezinárodně ceněný tvůrce. Do dějin vstoupil jako jedna z legendárních osobností, jež formovala moderní tvář české kinematografie. Poté se stal filmovým kočovníkem západní Evropou a Severní Amerikou.

Jeho filmografie čítá přes padesát titulů, z nichž větší část vznikla v zahraničí. Své projekty realizoval vedle Československa v Číně, Rakousku, Německu, Izraeli, Francii, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Finsku, Kanadě a v USA.

Vojtěch Jasný se narodil 30. listopadu 1925 v moravské Kelči. A právě moravské rodiště, zdejší krajina a kulturní tradice představují klíčovou a trvalou inspiraci pro jeho dílo.

V roce 1945 odešel na studia do Prahy, nejdříve na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (obor filozofie, estetika a rusistika), od podzimu 1946 na nově založenou FAMU (obor kamera, tehdy nazýváno fotografická technika), kterou absolvoval roku 1951. Od roku 1950 pracoval ve Studiu dokumentárního filmu, od roku 1952 v Československém armádním filmu, od roku 1956 ve Filmovém studiu Barrandov.

Roku 1970 odešel na protest proti sovětské okupaci Československa do exilu, žil v Salzburgu a v Mnichově a od roku 1984 je bytem v New Yorku. Od roku 2011 žije dílem na Moravě v Bystrém, kde natočil Všechny dobré rodáky.

Začínal jako dokumentarista ve dvojici s Karlem Kachyňou: společně natočili budovatelské dokumenty o kolektivizaci venkova (Není stále zamračeno, 1950, Neobyčejná léta, 1952 ad.), cestopisy z Číny (Lidé jednoho srdce, 1953 ad.), armádní instruktážní filmy (Na stráži, 1953; Jasný samostatně Bez obav, 1955) a také hrané špionážní drama z armádního prostředí Dnes večer všechno skončí (1954).

V hraném filmu Jasný samostatně debutoval dramatem z vojenského (armádního) prostředí podle hry Pavla Kohouta Zářijové noci (1957), který patřil k prvním pokusům o kritickou společenskou reflexi. K dramatickému útvaru se vrátil ještě filmem z koncentračního tábora Přežil jsem svou smrt (1960).

Osobitý poetický styl rozvinul ve svých autorských projektech, jejichž vrchol představuje tzv. moravská trilogie – křehce lyrická a metafyzická povídková Touha (1958), poeticko-satirická féerie Až přijde kocour (1963) a lyrická kronika moravské vesnice s emblematickým titulem Všichni dobří rodáci (1968).

V zahraničí se jeho dílo značně rozrůznilo. Z větší části jej tvoří hrané a dokumentární projekty pro německou a rakouskou televizi, jež natočil v evropském období svého exilu (1970-1983).

V hrané oblasti vyniká mj. psychologická studie vězně v absolutní izolaci Maják / Der Leuchtturm (1972; podle Ladislava Mňačka) a společensky provokativní Život schizofrenního básníka Alexandera Märze / Das Leben des schizophrenen Dichters Alexander März (1974; podle německého psychiatra Heinara Kipphardta), který má ideovým konceptem – psychiatrická léčebna jako metafora nesvobodné společnosti – zajímavou příbuznost s Formanovým Přeletem nad kukaččím hnízdem (1975). Vedle této dramatické linie se objevují i díla typu moderní satirické pohádky Nápady svaté Kláry / Die Einfälle der heiligen Klara (1980; podle Jeleny a Pavla Kohoutových).

V dokumentární oblasti pěstoval nevšední portréty nevšedních umělců: Ernst Fuchs – Záhada sfingy / Ernst Fuchs – Rätsel der Sphinx, 1976), Impressionen über Herbert von Karajan (1978) nebo Mein Freund Heinrich Böll (1982).

Výlučné místo zaujímá konfesijní poéma Stromy, ptáci a lidé (Metamorfózy I) / Bäume, Vögel und Menschen (Metamorphosen I) (1975, SRN), která vznikla jako nezávislý projekt: tato bezeslovná obrazově-zvuková skladba je založena na principu asociativní a kontrastní montáže a podává vizi demoralizované civilizace konfrontované s trvalými (přirozenými) hodnotami; poetickou formou i náladou navazuje na Jasného poslední předexilový film, melancholickou (pookupační) Českou rapsodii (1969).

Ke kinematografickému filmu se vrátil adaptací klíčového společenského románu Heinricha Bölla Klaunovy názory / Ansichten eines Clowns (1975, SRN). Následovaly dva rodinné filmy s dětskými hrdiny, realizované v Rakousku – sociálně apelativní Pokus o útěk / Fluchtversuch (1976) z prostředí jugoslávských gastarbeitrů ve Vídni, a autorský dvoupovídkový retrofilm Návrat / Rückkehr (1977), původně (v šedesátých letech) napsaný s rolí pro Jana Wericha. Roku 1984 vznikl ve Finsku Sebevrah / Der Selbstmörder (1984, Finsko-SRN) podle satiry Nikolaje Erdmana.

Souběžně přednášel na vídeňské Film- und Fernsehakademie (1972-1975), na Univesität Salzburg (1973-1975) a na Deutsches Institut für Film und Fernsehen v Mnichově (1981-1982). Roku 1976 spoluzaložil a jako umělecký šéf řídil Filmstudio Salzburg (1979 zaniklo).

Věnoval se také divadelní režii: po zesnulém Alfrédu Radokovi inscenoval ve vídeňském Akademietheatru Audienci a Vernisáž Václava Havla spolu s Policajty Slawomira Mrozka (1976), v Národním divadle v Helsinkách Dostojevského Idiota (1980) a v norském Národním divadle v Bergenu drama Pavla Kohouta Marie zápasí s anděly (1982).

Po odchodu do New Yorku (leden 1984) se věnoval převážně pedagogické činnosti na tamních vysokých školách – učil na Columbia University, na School of Visual Arts a na New York Film Academy, kde učí dodnes.

V dokumentární tvorbě pokračoval snímkem Portrét Miloše Formana a natáčení Valmonta / Miloš Forman Portrait and the Making of „Valmont“ (1989, USA) natočeným pro televizní cyklus PBC “American Masters”. S Formanem spolupracoval i na prvním polistopadovém havlovském projektu – dokumentu Proč Havel? / Why Havel? (1991, Kanada-ČSR), v němž představil prezidenta Václava Havla a Československo jako novou demokracii. Poté několik let pracoval na sběrném „spirituálním“ dokumentu o podivuhodném životě stoleté Newyorčanky Gladys (1998). Zatím posledním projektem je dokument o osudech českých Židů za války Peklo na zemi / Hell on Earth (2001, USA), který vznikl jako součást pětidílného projektu Stevena Spielberga o holocaustu Broken Silence (2002).

V hrané kinematografické tvorbě přibyla roku 1987 v Kanadě rodinná pohádka Velká země malých (The Great Land of Small) a roku 1999 v česko-americké koprodukci autobiograficky laděný Návrat ztraceného ráje / Return to Paradise Lost), v němž volně navázal na Všechny dobré rodáky.

Vojtěch Jasný obdržel za své dílo řadu festivalových cen a dalších uznání. Touha získala Cenu za nejlepší film pro mládež na MFF v Cannes 1959, Až přijde kocour Stříbrnou palmu a Grand Prix technique v Cannes 1963 (a další ceny na festivalech v Edinburgu, Neapoli, Acapulcu, Carteně či Barceloně), Všichni dobří rodáci Cenu za režii v Cannes 1969, Ansichten eines Clowns Stříbrnou mušli na MFF v San Sebastianu 1976. Na jubilejním 25. ročníku MFF v Cannes 1971 získal (spolu s dalšími režisérskými osobnostmi) speciální zlatou medaili (jako historicky nejúspěšnější účastníci festivalové soutěže). 2007 byl Jasný na Mezinárodním festivalu Arts & Film v Telči vyznamenán ministrem kultury medailí Artis Bohemiae Amicis za „šíření dobrého jména české kultury v tuzemsku i v zahraničí“. 2008 získal Českého lva za „dlouholetý umělecký přínos českému filmu“. 2010: Zlatá plaketa prezidenta republiky (u příležitosti 85. narozenin VJ; předáno 8.11.2012). 2012 MFDF Jihlava: Cena za přínos světové kinematografii.

Tvorba Vojtěcha Jasného vyniká z jedné strany šíří a různorodostí, z druhé strany vyhraněným autorským přístupem, poetickým stylem a spirituálními hodnotami. Jasný ve svém díle originálně rozvíjí tradici poetického filmu (Dovženko v Rusku, Clair a Renoir ve Francii) ve spojení s domácí kulturní tradicí (Karel Plicka, Jiří Trnka). To, co pro Dovženka znamenal ukrajinský venkov, pro Claira Paříž a pro Plicku Slovensko, to pro Jasného znamenala Morava: rozhodující zdroj jeho umělecké inspirace a imaginace.

Spojitost Vojtěcha Jasného a jižní Moravy posiluje také vazba na Brno. Na Masarykově universitě je uložen unikátní osobní archiv Vojtěcha Jasného a zde je také soustředěna badatelská činnost zaměřená na Jasného dílo. V Moravské galerii se nachází obsáhlý fotografický fond zahrnující Jasného celoživotní fotografickou tvorbu. V Brně se také uskutečnila dosud největší retrospektiva Jasného filmového díla a vůbec první výstava jeho díla fotografického (na podzim 2010 u příležitosti Jasného 85. narozenin).

Jiří Voráč (2012)