Divadlo na Orlí uvede juke-box-musical tedy poctu dvojici S+Š
A na scéně nového divadla brněnské akademie půjde o skutečně zapeklitý případ, který řeší policejní praktikant Kudlič – má totiž přiznání, (sebe)vraha, ale chybí mu oběť. Neotřelou zápletku, do které se brzy přimíchá i zlosyn Quasimodo, přezdívaný Žlutý hřbet (jméno odkazuje ke žlutým hřbetům brakového čtiva), rozvíjí řada divadelně šťavnatých epizod: zlý pavouk Ogoši (trauma hlavního hrdiny z dětství), svět počítačových her (pronásledování Prince of Persia) či inspektor Moonsmile (věčně opožděný specialista na zločiny dálných zemí, se kterým je Kudlič ve spojení pomocí megaskladného hyperrychlostního superpočítače). Text na hraně němé grotesky a monty-pythonovského kabaretu je prosycené komickými až absurdními momenty kupříkladu zmíněnými hororovými vzpomínkami na dětství.
„Tajemství Žlutého hřbetu je vlastně juke-box-musical tedy dílko složené z už hotových písní,“ doplnil dramaturg Jan Šotkovský. Pocta Suchému podle autora nepocházela z jeho hlavy. „S nápadem abych pospojoval písničky Suchého a Šlitra po způsobu muzikálu Mamma mia! – tak znělo přesné zadání – za mnou ke konci studia přišel umělecký šéf příbramského divadla Milan Schejbal,“ vysvětlil autor, jehož hra získala 2. místo při udílení Ceny Evalda Schorma za rok 2011.
Kabaretně hororovou detektivku režíruje v Brně Martin Pacek, který mluví o herecky nesmírně náročném představení s desítkami převleků. Snažení mladých herců doplní živý šestičlenný orchestr. Celá kabaretní detektivka se propojuje s písněmi Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v nečekaných souvislostech. V devadesátiminutovém představení zazní klasické šlágry jako Míč, Chybí mi ta jistota, Blues o stabilitě, Šišlala, Sluníčko, Pramínek vlasů a jiné.
Milan Šotek, spoluzakladatel Cabaretu Calembour, psal hru pod pracovním názvem Svůj slamák odhazuji v dál přímo pro Divadlo A. Dvořáka v Příbrami. První uvedení Tajemství Žlutého hřbetu se uskutečnilo 6. října 2011 taktéž v režii Martina Packa). Chytře napsaná hra je určena zhruba pro desítku herců, kteří v ní však ztvární více než čtyřicet postav. „Suchého jako textaře nesmírně ctím. To je až neuvěřitelné, jak mu to dodnes rýmuje, nevysezeně, rytmicky přesně. Stran dramatické nosnosti libret je však pro mě spíše zhrzenou láskou. Vždycky mu více slušela jonášovská, a tedy tingl-tanglová rozvolněnost. Když se dnes na různých scénách inscenují Klarinety, stejně je z toho pro diváka povětšinou jen čekání na písničky…,“ poznamenal Milan Šotek.
Luboš Mareček