01/ Jedna paní povídala

Jedna moje známá – starší dáma, vrátila se z USA a povídala:
Povídala mimo jiné, že se tam zúčastnila jednoho toho představení, mága Davida Cooperfielda.
On má ve zvyku, na každé své show, házet uprostřed produkce, naslepo za sebe míčky. Tak si z hlediště vybírá diváky, s kterými pak na scéně provádí nějaké ty menší iluzionistické kousky.
Jeden takový míček se této paní zakutálel k nohám, …tak jej zvedla. Když pak vystoupila na pódium, potřásla si se slavným mágem rukou, brzy zjistila, že jí zmizely ze zápěstí hodinky. Aha, …nějaký ten kouzelnický vtípek, pomyslela si. Však víc – nedělo se nic. Brzy se vrátila na své sedadlo, čekala, co se z toho vyklube, ale nedělo se nic.
Představení je u konce, lidé se tlačí u šatny a stále nic. Hodinky jsou pryč. Později – ji napadlo zajít do zákulisí, ale nikdo se s ní vůbec nechtěl bavit a “bodyguardi” ji za mágem vůbec nevpustili.
Trošku jí to na slavném mágovi zamrzelo, něco takového nečekala a pokazilo jí to jinak dobrý dojem z představení. Nu, …třeba se jen něco nevyvedlo, a ona je ta, která má dnes smůlu, a přestala se událostí zabývat.
Jela domů a šla brzy spát.
Druhý den ráno, jako každý jiný pracovní den, se vydala do svého zaměstnání. Autem do města, – parkování v podzemní garáži, na rožku v pekařství si koupila nějakou tu koblihu na svačinu, jako každý den.
Když potom, později, se do jedné té koblihy zakousla, našla uvnitř ty svoje hodinky. Tikající a nepoškozené.
Je to machr, panečku, tenhle Cooperfield. A strašně sympatickej. No ne!