Den české státnosti – premiéra inscenace HaDivadla Česká měna na Nové scéně Národního divadla v Praze

Kromě slavnostního večera proběhne v den svátku patrona české země sv. Václava řada dalších akcí: například dny otevřených dveří v Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra, v Muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici nebo prohlídka Masarykova salonního vozu na pražském Masarykově nádraží. Organizátor oslav Dny české státnosti vydávají k této příležitosti reprezentativní publikaci Česká měna – Pantheon českých bankovek, jejíž křest proběhl v pondělí 26. září v budově Českého rozhlasu.

Otec vlasti Karel IV. po letech strávených ve Francii přijíždí na pražské hlavní nádraží, do nehostinné země, jejíž jazyk zapomněl, nikoho zde nezná a nemá kam hlavu složit. Ani české víno mu nechutná. „Také dělám chyby“, dodává českým národem naivně zbožštělý „tatíček“ Tomáš Garrigue Masaryk ke svému kontroverznímu působení v kauze Rukopisy. Nespoutaná Božena Němcová se noří do řeky a plave proti proudu nemajíc strachu, zatímco slavná operní diva Ema Destinnová loví štiky holýma rukama. Komenský se brouzdá řekou exilu, až tam, kde leží všechna Lešna, všechny Nardeny. Svatá Anežka vykouzlí pro hladového Františka Palackého vejce. Jen Přemysl I. Otakar mlčí s očima upřenýma do hlubin dávnověku…První český monetární sitcom.

Při vzniku scénáře k divadelní inscenaci Česká měna jsme se zabývali otázkou, jakým způsobem představit významné osobnosti zobrazené na současných českých bankovkách, respektive jakou zaujmout pozici na významové škále mezi jednoznačnou glorifikací a pro dnešní dobu příznačnou a obligátní ironizací či parodií. Jako základní matrici jsme zvolili formu scénické symfonické básně, tedy formální partitury pracující s fragmenty citací, dokumentárních textů a řadou aluzí, abychom tak ohraničili jistý magický topos historického, politického, kulturního a duchovního odkazu těchto osobností. V další fázi jsme se pokusili nahlédnout životní osudy jednotlivých osobností jakýmsi „pohledem odjinud“, novou optikou, která se vyhýbá všeobecně známým poučkám, zobecnělým klišé či prvoplánově interpretovaným intimním „pikanteriím“. Zaměřili jsme se na subtilní atmosféru autentických promluv, za nimiž cítíme osobnost konkrétního člověka, který velmi palčivě vnímá atmosféru své doby, její problémy a kontroverze, ale také vlastní omyly, chyby, selhání, vlastní determinace, jejichž plné pochopení je impulzem k transformaci a novému poznání. Nestavíme tyto osobnosti na nedotknutelný kamenný piedestal. Stejně tak není naším úmyslem je zesměšnit, ačkoli humoru, jemné ironii a nadsázce se nevyhýbáme, věříme totiž, že i oni sami smysl pro humor měli a uměli jej projevit tváří v tvář paradoxům, které je obklopovaly. V inscenaci jsou jednotlivé osobnosti často představovány v situacích, které kontrastují s našimi často vágními a bezmyšlenkovitě tradovanými představami. „Otce vlasti“ Karla IV. zastihujeme na počátku jeho státnické kariéry, když se po letech strávených ve Francii navrací do nehostinné české země, jejíž jazyk zapomněl, jak posléze píše ve svém životopise. „Také dělám chyby“, dodává českým národem naivně zbožštělý „tatíček“ Tomáš Garrigue Masaryk ke svému kontroverznímu působení v kauze Rukopisy. Nespoutaná Božena Němcová boří dobová klišé o ženách, noří se do řeky a plave proti proudu nemajíc strachu, zatímco slavná operní diva Ema Destinnová loví úhoře holýma rukama. Komenský s Masarykem u dohořívajícího táboráku hovoří o utopiích, noční nespavosti a nechuti učit. Lyrické, často až „čechovovské“ scénické plochy se střídají se situacemi sitcomu, v němž je krom situačního humoru přítomna řada historických odkazů a aluzí. Svatá Anežka koná zázraky a přináší světlo božího odpuštění do vášnivých vlasteneckých rozepří, které František Palacký komentuje slovy: „Já vím, jsem autorita, ale oblíbený nejsem.“ Jen Přemysl I. Otakar mlčí s očima upřenýma do hlubin dávnověku…

Vystudovala divadelní dramaturgii na brněnské JAMU. Členka divadla Ateliér, Studia Dům Evy Tálské a elitní klaunské společnosti Champ de tension. Je autorkou prozaických textů (Proměna; Chilské deníky; Cizinec), adaptací (Horečka; Hedda Gabler – Hra s mrtvou myší; Eva, Eva!) a divadelních her (Putování; Racek; Smrt abonentů; Dům U sedmi švábů, Paso a paso/Cesta zraněného bojovníka, Mamma guerilla). Věnuje se projektům divadla v sociální akci ve spolupráci s občanskými sdruženími Tripitaka, Nesehnutí a Divadlem Feste. V roce 2011 jí byla udělena Cena Evalda Schorma. V současnosti připravuje disertační práci v rámci svého doktorského studia na JAMU. Inscenace vznikla u příležitosti oslav státního svátku 28. září 2011 ve spolupráci s obecně prospěšnou společností Dny české státnosti.

Jan Havlice, dramaturg HaDivadla