Na houby – s Českou televizí každou sobotu dopoledne
Zábavně pojatý přírodovědný cyklus Na houby přímo navazuje na jeskyňářskou sérii Vzhůru dolů a na cyklus o parcích a zahradách Rajské zahrady II a mapuje český houbařský rok. Diváci se opět setkají s Arnoštem Goldflamem v roli roztomile vševědoucího „taty“ a s Josefem Poláškem coby jeho „klukem“ zhýčkaným počítači. Do přípravy projektu se zapojili renomovaní čeští mykologové. Natáčelo se od jara 2011 do ledna 2012, a přestože loňská houbařská sezona patřila k nejhorším v posledních dvaceti letech, podařilo se nasbírat a natočit stovky mnohdy velmi vzácných exemplářů.
„S myšlenkou natočit pořádný seriál o houbách a houbaření jsme si pohrávali dva roky, od sezony 2009, která houbami přímo překypovala,“ popisuje vznik námětu dramaturg Ivo Cicvárek. „A loni na jaře jsme šli do realizace s docela velkými obavami. Aby houby rostly, musí být spíš vlhko a deštivo, což komplikuje natáčení. A když je počasí dlouhodobě krásné, zase většinou nic neroste! Nakonec jsme většinu času strávili v lese za krásných slunných dnů, rok 2011 přál spíš vínu, hub rostlo málo. Přesto se dařilo, našli jsme i vzácné teplomilné hřiby a jiné chráněné houby. Když člověk najde hřib královský či muchomůrku císařku, tedy houby, které mnozí zapálení mykologové nespatří třeba několik let za sebou, je to úžasný zážitek. A na Vánoce jsem pak šokoval přátele, když jsem si šel do zasněženého jesenického lesa natrhat penízovku sametonohou, kterou jsem hned použil do polévky.“
„Sběr hub, který v pořadu diváci uvidí, není fingovaný, vařilo se přímo v terénu a co jsme našli, to jsme taky před kamerou uvařili a snědli,“ glosuje natáčení herec a spisovatel Arnošt Goldflam. „Pochopitelně až na jedovaté druhy. A co mi nejvíc chutnalo? Asi houbové bramboráky s liškami a hřiby připravené na lávovém kameni. Celé tohle natáčení v přírodě a setkání s mnoha úžasnými odborníky bylo potěchou pro mysl i tělo,“ dodává. „Největší záhadou seriálu zůstává, kdo mě to otrávil? A čím?,“ ptá se představitel kluka Josef Polášek. „Tata tvrdí, že to byl žampion zápašný, maminka si prý zase spletla masák s muchomůrkou citrónovou, čert se v tom vyznej! Hlavně, že to nebyl zákeřný pavučinec. Ale ani výplach žaludku mě nezastavil, nemohl jsem si přece nechat ujít všechny ty kulinářské zázraky. Kdo jednou ochutnal smrže na ředkvičkách, ví, o čem mluvím. Proto vzhůru na houby!“
Režisér Pavel Jirásek vzpomíná na natáčení takto: „Každý režisér si umí představit, že by dostal možnost natáčet houby v přírodě po celý rok, den co den. Jeden díl cyklu Na houby však vznikal s herci pouhé dva dny, ať byly houbové podmínky či nebyly. A protože rok se nakonec ukázal pro houby výjimečně nepříznivý, považuji za zázrak, že to vlastně není ani poznat. Je to zásluhou skvělé spolupráce s řadou předních českých mykologů, fotografů, ale i běžných houbařů ze všech končin republiky, kteří nám dávali typy a nalezli lokality, kde houby přeci jen rostly. Za mimořádně důležité také považuji, že se nám společně s odborníky podařilo představit i bohaté dějiny české mykologie, na které se často při běžném sběru hub zapomíná, i houby jako inspiraci české kultury: zejména díla několika malířů a dokonce i hudebního skladatele.“
Češi jsou bezesporu národem houbařů. Podle statistik se do lesa vypraví sedm lidí z deseti a devadesát procent zkonzumovaných hub u nás jsou v přírodě rostoucí. V evropských zemích, kde má příprava hub tradici, jako jsou severské země, Nizozemsko či Británie, volný sběr v zamlženém lese téměř neexistuje. Téměř výhradně jsou konzumovány pěstované houby. Češi naopak s mystickým leskem v očích vyrážejí do lesů brzy ráno, mají svá místa, a často sbírají i to, co by cizinci stoprocentně považovali za naprosto nejedlé exempláře. Je to bizarní a zároveň spiklenecký akt sdílené lesní svobody společně s dobrodružstvím plným houbařské nevyzpytatelnosti a překvapení.
Stručný obsah série
Hana Orošová, tisková mluvčí TS Brno
Foto: archiv ČT
