Rozhovor s Čankišou po návratu z Pákistánu

Čankišou letos rozšířili svou sbírku koncertních míst o pro nás dosti vzdálený a exotický Pákistán. Jako první muzikanti z České republiky vystoupili na svého druhu největším multižánrovém festivalu v jihovýchodní Asii – World Performing Arts Festival 2005. Letos se konal již dvacátý ročník. O zážitky z festivalu i z Pákistánu se s námi podělili Karel Heřman a David Synák.

Co Tě napadlo, když jsi se dozvěděl, že pojedete na festival do Pakistánu?
David Synák: Tak v prvé řadě jsem byl vůbec překvapenej, že tam nějaký fesťáky vůbec jsou. Myslel jsem si, asi jako většina lidí tady, že je to zem, která se stará tak akorát o svou kulturu a víru. To je samozřejmě omyl. No a pak jsem byl nadšenej -pakistánská hudba dost naší tvorbu ovlivnila.

Jak jste se na festival vlastně dostali?
David Synák: To vlastně nějak geniálně vyšéfovala naše managerka. Ono je po světe na podobně neuvěřitelných místech fesťáků spousta – a oni rádi pozvou. Jen se o sobe vzájemně dozvědět. A to ona umí.

Kdo na festivalu vystupoval?
David Synák: No bylo tam několik různých souborů z Evropy. Norsky Fryd, slovinský Orlek, srbská Balkanika, francouzští Pain d´Epices, the Core z Norska a spousta dalších. Fesťák ale není jen hudební, takže tam bylo i spousta tanečních a divadelních spolků. Třeba ještě od nás divadlo Krepsko z Prahy.
No a pak obrovská spousta muzikantů z Pákistánu a Indie. A to byli opravdový hvězdy. zástupci rodiny Ali Khan, klan Hussainů, Reshman…v podstatě skladba, z níž každej by byl ozdoba jakéhokoliv fesťáku worldmusic.

Kdo Tě na festivalu zaujal nejvíc?
Karel Heřman: Bubenické duo Goonga Sain Dholia. Pak Rahat Fateh Ali Khan – synovec Nusrata Fateh Ali Khana v kombinaci se španělským flamencem. A samozřejmě Sain Zahoor.

Jak dlouho jste tam byli a kde?
David Synák: Celkově 14 dní i s cestami. A byli jsme teda pořád jen v tom jednom městě v Lahore. Měli jsme dost nabitej program, takže na nějaký turismus nebylo ani pomyšleni.

Pákistán není zrovna nejčastější destinace českých muzikantů či turistů. Co jsi o té zemi věděl, než jsi tam odjel?
David Synák: Byla to naše první muslimská země, takže jsem si říkal, jak nás tam přijmou. Ale byl jsem překvapenej, jak tolerantní je to zem a celý to náboženství.
To, co jsem věděl dopředu, stejně nebylo pravda vlastně ani v jednom případě. Tam se to musí zažít. To se nedá někde načíst.

Jak na vás Pákistán zapůsobil, co vás tam zujalo?
Karel Heřman: Lahore je rušný město, kde po ulicích chodí lidé a usmívají se na sebe. Což u nás neuvidíme. Když si člověk zvykne na to, že nemá žádné soukromí, tak by se tam klidně i dalo žít. A že bysme byli jakkoliv ohroženi, tak to teda v žádném případě. A první tři dny jsme žili v celkem kulturním a civilizačním šoku.

David Synák: Koncentrace lidí, zvířat a smogu. 16 miliónů lidí ve městě jako Brno. A taky (ale to už mi došlo i v Japonsku, ta Asie je asi cela taková) na nádherné starobylé kultuře vyrostla jak nádor jakási součastná civilizace. A není to moc harmonie. Ale bylo zajímavý v tom nánosu moderního světa hledat ty původní rysy.

Pákistánskou hudbu u nás zná asi jen pár fajnšmekrů. Co by si o ní řekl?
David Synák: Myslím teda, že to není tak úplně pravda. Spousta lidí jen neví, že to, co je tak zaujalo, je právě Pákistán, bývá většinou skryt v moderních zvucích. Ale není to vždy nějaká okrajovka -myslím, že třeba Fundamental nebo Transglobal Underground je skoro mainstreem. Ale s čistým místním folklórem končíme u Ali Khana, to jo. No ta hudba je především hodně duchovní. Vlastně dřív to byla mnohdy jediná možnost, jak se mohl obyčejný člověk dostat k nějakým svatým textům. A to poselství je v ní dodnes. Lidi na ni reagují na koncertě velmi emotivně.…

Měli jste možnost si zahrát s nějakým pákistánským muzikantem?
David Synák: Byli jsme požádáni prezidentem festivalu, abychom utvořili nějakou fúzi s někým z Pákistánu. To se stalo. Spoluvytvořili jsme jednu skladbu s významným sufijským zpěvákem Sain Zahoorem a jeho kapelou. Touto fúzí jsme pak prezentovali dění na festivalu před pakistánským prezidentem.

V rámci festivalu jste hráli pro pákistánského prezidenta. Jak se hraje pro prezidenta?
David Synák: Hodiny čekání, nekonečný prohlídky, pocit zodpovědnosti. A pak ti svítí reflektory do očí tak, že ho ani nevidíš… Ale pro ten festival to bylo strašně důležitý, takže jsme to udělali rádi.

Jak jsem si přečetla na vašem webu
, do Pákistánu jste jeli hledat stopy lidu Čanki. Co jste tedy našli?
Karel Heřman: Otisků jsme našli spoustu. Dokonce přímo neskrývaných stop, viz foto na našem webu, a přišli jsme na to, že i rituál uzavírání indicko-pakistánských hranic silně ovlivnila čankijská legenda. Viz video na našem webu.

Když se teď po návratu řekne Pákistán, co se Ti vybaví?
David Synák: Chuť se tam zase vrátit a neschopnost ty zážitky sdělit.

Co sis z Pákistánu dovezl?
Karel Heřman: Kromě kašmíru a cigaret jsme si všichni dovezli velkej energetickej náboj a chuť do další práce. A spoustu zážitků, na které jen tak nezapomeneme.

David Synák: První den pobytu sem ztratil všechny prachy, takže spíše zážitky – touhu umět řešit věci tak bez stresu a s úsměvem jak oni.

HaV