HaDivadlo uvede kolektivní multižánrový projekt Die young!

Kolektivní multižánrový projekt Die young! je inscenačním projektem bytostně autorským. Vychází z dramaturgické linie „společenských sond“- tj. autorských projektů vznikajících přímo pro HaDivadlo, v nichž tvůrci mladé divadelní generace umělecky zkoumají aktuální společenské otázky a fenomény. V rámci této dramaturgické linie byly uvedeny inscenace Tajná zpráva z planety matek (jako inscenace divadelní hry Anny Saavedra, napsaná v autorské rezidenci přímo pro soubor HaDivadla), dále režijně-autorská inscenace Slávy Daubnerové Soumrak samců a Roky 90: Láska, pank a Nesmírnost, inscenace původní hry napsané pro HaDivadlo mladým dramatikem Ondřejem Novotným.

K projektu Die young! HaDivadlo přizvalo několik mladých tvůrců, aby se prostřednictvím společného multižánrového projektu vyjádřili k odkazu mystického Klubu 27. Výsledkem je autorská inscenace Alexandry Bauerové podle scénáře Michaely Rosové, fyzická performance v režii a choreografii Jara Viňarského, film podle scénáře Petera Gašparíka v režii Anny Krutové, na jehož realizaci se podílel celý herecký soubor HaDivadla, a koncert divadelní kapely 27 club survival band. Různé autorské pohledy na téma mládí, smrti a smrti mladosti jsou sklenuty v jeden celek, v němž generace současných čerstvých třicátníků hovoří o strachu ze stárnutí a prefabrikovaném kultu věčného mládí. Je lepší shořet než vyhasnout? A věříš v život po třicítce? Tyto a další otázky si klade scénická „cesta od pop music k existencialismu (a zase zpátky)“, která staví velkou měrou také na interdialogu jednotlivých pohledů.

Jednotlivé části projektu Die young! vznikaly paralelně od srpna 2014 a záměrně se liší jak po formální stránce, tak i obsahově. Ačkoli je spojuje stejné téma, každý z tvůrců pojímá fenomén „Zemřít mladý“ zcela po svém. Zatímco scénická instalace Alexandry Bauerové je především o pocitu předčasného vyhoření současné mladé generace ztracené v bezútěšném, konzumním a na pracovní výkon orientovaném světě, černohumorná filmová povídka Petera Gašparíka se vztahuje k sebevraždě jako k „evoluční absurditě“. Jaro Viňarský, který se nechal inspirovat esejí švédského existencialisty Stiga Dagermana Naše potřeba útěchy je neukojitelná, skrze prézentnost živého a dýchajícího těla v expresivních polohách ne/možnosti pohybu jemně kontempluje o svobodě a limitech lidské existence. Závěrečný koncert divadelní kapely 27 club survival band představí písně legendárních, předčasně zesnulých hudebníků v neobvyklých aranžích skladatele Maria Buzziho.

Protože toto téma zaujalo také režisérku Petru Tejnorovou, rozhodla se se svým ročníkem na DAMU zrealizovat tomuto projektu „předskokana“, Die young! verzi 0.1, která měla na podzim premiéru v pražském Disku. Večer sestává ze dvou částí, ze hry Pokusy o jejich život, „inscenované sebevraždy podle Martina Crimpa“ v režii Martiny Schlegelové – a multiinstrumentální hudební performance pod vedením Tomáše Vtípila.

Filmová povídka scénáristy Petera Gašparíka napsaná přímo pro HaDivadlo a realizovaná režisérkou Annou Krutovou je formálním experimentem. Na půdorysu podivné černohumorné historky – intimní zpovědi fanouška kapely Nirvana, který se rozhodne následovat členy Klubu 27 a zároveň pořádně opepřit život několika lidem, kteří mu v životě ukřivdili, vyrůstá ironická esej parodující přírodopisné dokumenty. V hlavní roli homo sapiens. Jediný tvor na planetě Zemi, který je schopen a ochoten připravit sám sebe o život. S něčím takovým evidentně nepočítala ani samotná evoluce…

Anna Krutová (30) se narodila a žije v Brně. Absolvovala Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor Audiovizuální tvorba a divadlo, hraným filmem Teplé škvarky na motivy deníku Mariana Pally. Tehdy také poprvé navázala spolupráci s HaDivadlem, když do hlavních rolí obsadila Martina Siničáka a Eriku Stárkovou. Pracuje jako nezávislá režisérka, scénáristka a PR konzultantka. Pro Českou televizi točí dokumenty do cyklů Náš venkov a Folklorika. Za hudební video „Miluji Tě, mé VUT!“ dostala vysoká škola prestižní cenu Louskáček. V současné době připravuje svůj debutový celovečerní hraný film.

Peter Gašparík (27) vystudoval filmovou dramaturgii a scénáristiku na Akadémii umení v Banské Bystrici a na Vysokej škole múzických umení v Bratislavě. Jako dramaturg spolupracuje s neziskovými organizacemi při tvorbě dokumentů. Jeho celovečerním scénáristickým debutem byl v roce 2012 horor Zlo režiséra Petra Bebjaka, s nímž v současnosti spolupracuje na psychologickém dramatu Čistič. Rád zkoumá překračování žánrových hranic. V současnosti působí jako PR manažer filmového semináře 4 živly a vzdělávacích setkání pro slovenské filmové profesionály.

Já si tak občas říkám /kdyby tak někdo vtrhl k nám do práce /nebo jakýkoli katastrofický scénář /a my musíme obětovat jednoho člověka / a teď /koho?

Něco se přece musí stát/kolem je to jedno velké drama/říkáš si/na té čáře mezi zrozením a smrtí musí něco být/něco tam přece musí být/dni plynou jako vždycky předtím/občas možná někoho políbíš a s někým se rozejdeš/je ti třicet/pereš si sám/ nežehlíš/ máma to vidí a nic neříká/co by taky /je ti třicet/ máš předplatné na časopis/ který nečteš/o tom je celý tvůj život.

Alexandra Bauerová (31), narozena v Šumperku. Vystudovala divadelní režii na JAMU (absolvovala v roce 2008 inscenací Dora aneb Sexuální neurózy našich rodičů). Jako host spolupracovala s několika divadly, kde vytvořila inscenace: Otesánek (Divadlo Šumperk), Zevrubný atlas hub (Divadlo Šumperk), Žralok (HaDivadlo), Jak neuvařit hlavu naměkko (Slovácké divadlo Uherské Hradiště). Dále spolupracovala s Divadlem Husa na Provázku, Konviktem Olomouc, Divadlem Letí a Polárkou. Pravidelně pracuje pro Český rozhlas, kde režírovala několik rozhlasových her.

Michaela Rosová (30), narozena v Senici nad Myjavou. Vystudovala divadelní dramaturgii na divadelní fakultě JAMU v Brně. Za poezii i prózu byla oceněna na Jašíkových Kysuciach, Literárnom Kežmarku, Literárnej Senici Laca Novomeského, v Zlatých Moravciach Janka Kráľa, Braneckého Trenčíne, Gorazdovom Prešove a dalších. Debutovala románem Hlava nehlava (2009). V roce 2011 vydala novelu Dandy.

„Sám útěchu pronásleduji, jako lovec pronásleduje štvanou zvěř. […] Co pak držím v náručí? Jelikož jsem sám: milovanou ženu nebo nešťastného spolupoutníka. Jelikož jsem básník: luk ze slov, jejichž napětí mě naplňuje radostí a hrůzou. Jelikož jsem vězeň: náhlý výhled na svobodu. Jelikož mi hrozí smrt: teplé živé zvíře, posměšně tlukoucí srdce. Jelikož mě ohrožuje moře: ostrůvek odolné žuly.“

Autorská fyzická performance v podání Mariána Chalányho a Sáry Venclovské, volně inspirovaná esejí Stiga Dagermana Naše potřeba útěchy je neukojitelná (Něco jako dopis na rozloučenou). V tomto textu nejznámější představitel švédského existencialismu zachycuje své myšlenky nedlouho před úspěšným pokusem o sebevraždu v jednatřiceti letech. Lze překonat samotu? Co pro člověka znamená svoboda, pokud vůbec existuje? Není jediným jejím možným projevem dobrovolná smrt? Je taková volba selháním, naprostou ztrátou pevného bodu nebo naopak jeho nalezením?

Jaro Viňarský (36) se narodil ve Vranově nad Topľou. Cítí se být více interpretem než choreografem, avšak kreativní přetlaky ho vedou i k vlastní tvorbě /duet ANIMALINSIDE a duet XIRA/. Jako interpret cestuje světem na trase New York – Hanoi, díky spolupráci s Pavlom Zuštiakom a Karine Ponties. Primárně se zaměřuje na práci s tělem a fyzikalitou. Spolupracuje také s režisérkou Petrou Tejnorovou (My Funny Games, Life Show, Erekce srdce, Sen noci svatojanské). V roce 2006 získal prestižní CENU SAZKY za „taneční objev“ spolu s Cenou diváka na České taneční platformě. V roce 2013 získal v New Yorku prestižní cenu Bessie Award, tanečního Oscara, za představení The Painted Bird.

Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Brian Jones, Kurt Cobain, Amy Winehouse –a jejich nesmrtelné písně v neobvyklých aranžích Maria Buzziho zahrají členové skupiny 27 club survival band.

Mario Buzzi (40), studoval fagot na konzervatoři v Kroměříži u Zdeňka Škrabala, skladbu u Františka Emmerta a elektroakustickou hudbu u Daniela Forró na Hudební fakultě JAMU. Působí jako skladatel scénické hudby pro divadla, rozhlas i televizi, píše písně, komorní i orchestrální hudbu a účinkuje též v originálním kabaretu Komediograf jako kytarista. Spolupracoval např. s režiséry Pitínským, Morávkem, Goldflamem, Macečkem, Balákem, Tálskou, Krobem, Vanýskem, Petrželkovou, Mikoláškovou, Ryšánek Schmiedtovou, Amslerem aj.

Alexandra Balaštíková