Magická flétna na Nové hudební scéně Městského divadla
Vážení,
do středy 5.4.2006 (včetně) lze ještě v této sezóně naposledy (denně od
19,30 hodin) vidět představení Magická flétna na Nové hudební scéně
Městského
divadla v Brně, které jsme napsali s Jiřím Šimáčkem a skladatelem Petrem
Kofroněm. Srdečně Zvu.
Zdeněk Plachý
Níže v textu zprávy čtěte páteční recenzi Josefa Mlejnka na tuto
inscenaci,
která vyšla v celostátní MF Dnes a v příloze si přečtěte recenzi jednoho z
nejerudovanějších brněnských hudebních kritiků Jana Špačka (je to vlastně
dvojrecenze na Prodanku v Janáčkárně a na naši Flétnu v Městském divadle)
– vyšla v jihomoravské mutaci MF Dnes.
Protože další termíny hraní Magické flétny budou až v září, doporučuji
vidět inscenaci ještě v této hrací sérii, kdy jsou herci i celý štáb
velmi
dobře rozehraní.
Jde o mimořádně rozsáhlou inscenaci, kterou by v našich podmínkách s
největší pravděpodobností nebylo možné provést jinde, než právě na Nové
hudební scéně MDB nebo ještě tak v Národním divadle v Praze.
Přestavení jsou téměř vyprodána, ale vstupeneky lze ještě rezervovat v
rezervačním systému na www.mdb.cz – na této adrese viz. i fotogalerii
fotek k
inscenaci.
Srdečně Zvu.
Zdenek Plachý
P. KOFROŇ, Z. PLACHÝ, J. ŠIMÁČEK
Magická flétna
- Městské divadlo Brno.
- Režie Zdenek Plachý
- Hudební nastudování Dan
Kalousek
a Igor Rusinko - Scéna Markéta Oslzlá-Sládečková
- Hrají Jan Sklenář, Jan
Mazák, Ivana Vaňková, Karel Bušina a další. - Délka 170 min.
DIVADLO – RECENZE
Josef Mlejnek
publicista
- Režie 90 %
- Výkony herců 90 %
- Celkový dojem 90 %
31.03.2006 – JOSEF MLEJNEK – str. 07
Brněnskou Magickou flétnu zvládli všichni. Autoři i zpěváci.
Autorská trojice skladatel Petr Kofroň, scenárista Jiří Šimáček a režisér
Zdeněk Plachý se představila loni v Národním divadle s hudebně činoherním
a iluzionistickým představením Fantom čili Krvavá opera. Zůstala
většinou
naší hudební kritiky nepochopena, přesto po roce přišla v brněnském
Městském
divadle s novým, neméně zdařilým kusem – Magickou flétnou.
Tvůrcům však v roce 250. výročí Mozartova narození nejde o přímý hold
skladatelově poslední opeře: nepoměrně více pátrají po smyslu symbolů a
kořenech poetiky Schikanederova libreta. Nejde totiž pouze o pohádku, ale
o
zednářský výklad světa, který Schikaneder i Mozart sdíleli.
Mozartovské variace Domeček s okny svítícími do tmy trochu připomíná
reklamu
na čokoládu Orion –
než si všimneme, že nahoře, v pozadí scény visí uříznuté smrčky zlověstně
korunami dolů. Královna noci vychovává dcerunku Paminu k dobru témě
aseptickému. Pod nevtíravým dohledem tří dam, personifikací Trpělivosti,
Vděčnosti a Soucitu, se věnuje vyšívání: trápí ji, že volbou určitého
barevného odstínu zarmoutí ty, kdo by volili jiný odstín. Výstupy
iluzionisty Karla Bušiny jsou nikoli jakýmsi zpestřením, ale obohacením
představení. Dokládá to třeba zmizení princezny do světa za zrcadlem či
mimořádně náročná balancérská kreace s hlavou Královny noci na misce.
Kofroňova hudba, pomineme-li několik asociací notoricky známých nápěvků,
nejenže neparafrázuje Mozartovu předlohu, ale v podstatě s ní nesouvisí.
Její vnitřní síla se projevuje především v téměř hymnických pasážích
zjevujících nádheru Sarastrova dvora. Neméně přesvědčivé a silné jsou i
komornější útvary, například zpěv Královny noci v úvodu. Plachého Magická
flétna je nicméně nepatetická, režisér velice citlivě pracuje s komickými
kontrasty. Tamino (Oldřich Smysl) se zamilovává do krásného obrazu
Paminy,
který představuje barevná až barvotisková fotografie. Tři “géniové
lidstva”,
postavy dětí zakuklených v barevných bezpohlavních oděvech, citují
Všeobecnou deklaraci lidských práv.
Představení dominuje několik zdařilých hereckých výkonů. Jan Mazák
dokáže
v roli ptáčníka Papagena propojit vážné polohy s nevážnými téměř
klaunovsky,
při sugestivním hlase, zpěvu a gestech Michala Zavadila coby mágova
Mluvčího litujeme, že se místo divadlu věnuje lékařské kariéře. Výrazná
je
také Královna noci Ivany Vaňkové.
Dobro proti dobru
Částečnou slabinou představení je přílišný protiklad mezi hýřivě barevnou
první částí a více filozofickou, místy až schematickou částí druhou. V
Magické flétně nejde o boj dobra se zlem, ale o střetání dvojího dobra.
Autoři nepřitakávají krajnímu relativismu, pouze rozvíjejí rozpor mezi
dobrem přirozeným a dobrem “pozitivním”: žáci v Sarastrově “škole” ze
sebe
na vyzvání vysypou přesnou definici čehokoli. Vztah svobody a integrace
je
samozřejmě vážný problém, ale umění ho může pouze zpřítomnit. Řešení je
na
nás.
