Mai 68

Milí přátelé,

Národní divadlo Brno
připravuje na 20. 6. 2008 premiéru opery: Kofroň – Plachý – Šimáček “Mai 68”.

Brněnská repríza představení se koná 25. 6. v Mahenově divadle a pražská premiéra ve Stavovském Národním divadle 23. 6. 08.

Je to opět po velmi dlouhé době světová premiéra opery českých autorů v Národním divadle Brno,
a proto Vás již nyní na představení srdečně zvu.

Opera „Mai 68“ skladatele Petra Kofroně a libretistů Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka je již třetím společným projektem tohoto autorského týmu. Po realizaci „Fantoma, čili Krvavé opery“ v Národním divadle a po „Magické flétně“ v Městském divadle Brno přijali autoři nabídku ředitele Národního divadla ak. arch. Daniela Dvořáka k vytvoření opery na jeho původní námět. – Děj této opery se vrací do období revolučních bouří, které začaly v květnu 1968 ve Francii a následně otřásly celou západní Evropou. Také v Československu probíhal v roce 1968 obrodný demokratizační proces, který byl však brutálně přetržen srpnovou okupací armádami Varšavské smlouvy. Oscilace děje této opery mezi francouzskou demokracií 60. let a pražskými srpnovými událostmi nabízí srovnání toho, jaké možnosti měla revoltující mládež v tehdejší západní
a východní Evropě. Zároveň chtěli autoři nabídnout divákům velmi otevřený pohled na spor konzervativního de gaullovského proudu myšlení a sartrovské levicové výzvy. Obě soupeřící strany – Sartrovi revoltující studenti a de Gaullovův státní aparát – tehdy vnesly do společenského diskursu nesmírně zajímavá témata. Nezapomínejme také, že tento spor se odehrál na vrcholu fascinující dekády 60. let minulého století. V těchto letech se objevily po celém světě nové neotřelé filosofické i umělecké proudy, svět doslova dýchal novými přístupy k životu, umění experimentovalo s novými materiály, mládež fandila rock and rollu a neuvěřitelným kytarovým eskapádám Jimmy Hendrixe, filosofie ožila nástupem celé řady nových myšlenkových proudů, člověk pronikl do vesmíru: svět se prostě ocital ve stavu tvůrčího varu. Možnosti člověka se po dlouhé době opět jevily jako neomezené a nekonečné. Atmosféra kreativního zápalu byla doslova nakažlivá. – Umělci tvořili ve skupinách, většina západního světa projevovala nebývalou chuť ke vzájemné komunikaci a výměně názorů. Ne náhodou bylo v květnu 68 v revoltující Paříži hlavním heslem studentů: „Je zakázáno zakazovat“! „Svobodu snům“, neslo se elektrizující energií nabytou Sorbonnou. Nic nebylo nemožné, člověk měl chuť snít svůj nejtajnější
a nejsmělejší sen. Miloš Forman a slavný filmový scénárista Jean-Claude Carriere skvěle vystihují atmosféru tehdejší Paříže ve své vzpomínkové knize „Léta utopie“. Již název jejich knihy tak trochu předznamenává, co si dnešní – oba již vyzrálí umělci – o tehdejší době asi myslí. Jistě se dnes jeví mnohé z 60. let jako „utopie“, přesto však pamětníci této doby vzpomínají na ni jako na něco nezapomenutelného a i přes evidentní skepsi mají potřebu o světě té doby podat své svědectví. Porážka pařížských studentských bouří de Gaullovou konzervativní státní mocí má však pro nás zcela jinou příchuť, než porážka „Pražského jara 68“. Ruské tanky v Praze zároveň jakoby symbolicky ukončily celá šedesátá léta. Mnohé z myšlenek tehdejší revoltující mládeže se však v západní demokratické Evropě v následujícím desetiletí ujalo. V Českoslovesnku naopak nastala léta tzv. normalizace, čili naprostého popření všech demokratizačních procesů konce 60. let.

Přesto jsme se jako autoři opery „Mai 68“ snažili hluboce procítit argumenty obou znesvářených stran: v květnové francouzské revoluci se utkaly proti sobě dva světy, které na nás dodnes působí mnoha úchvatnými momenty. Argumenty revoltujících studentů se následně prosadily nejenom v reformě školského evropského systému, ale obohatily i celé politické spektrum let sedmdesátých. Na druhé straně stojíme v úžasu před pozoruhodnou strategií konzervativního de Gaulla, jenž dokázal jediným svým projevem k „mlčící většině“ na konci května obrátit jakoby nezastavitelně se valící kolo událostí a získat si tak zpět přízeň většiny francouzského lidu. „Mlčící většina“ se dala do pohybu, vyšla do ulic a pokojnou demonstrací dala tehdejšímu světu najevo, že je stále uhranuta svým generálem a hrdinou druhé světové války. Francouzi pak v následných volbách také řekli jasné NE jakémukoliv pokusu o nastolení diktatury proletariátu. Uprostřed těchto dějinných svárů se zmítají i hrdinové opery „Mai 68“. Svobodomyslné revoluční sny francouzských studentů se ve finále této opery definitivně rozbíjejí při pohledu na ruské tanky v Praze. Tragické oblouky jednotlivých postav se vplétají do dějinných bouří a jsou jimi vyvrženy
a vráceny zpět každodennímu životu. Protože však nežijeme a nechceme žít pouze přítomnou chvílí a protože hledáme kořeny a motivy našeho jednání
také v osudech našich předků, s napětím se noříme do jejich životů a z těchto často velmi málo předvídatelných ponorů přinášíme teď toto svoje „operní svědectví“.

Zdenek Plachý,
spoluautor a režisér opery