V Brně rozkvetla Erbenova Kytice
Z původně lokální, avšak velmi záslužné disidentské aktivity stalo se v poslední době brněnské Divadlo U stolu (DUS) po zásluze součástí celostátního kulturního povědomí (jak o tom mj. svědčí úspěšná umístění v anketě kritiků o Ceny Alfréda Radoka za r. 2006). Pod vedením herce a režiséra Františka Derflera našlo stálé působiště na sklepní scéně „Provázku“ a od r. 2005 se stalo regulérním tělesem Centra experimentálního divadla. I bez stálého hereckého souboru setrvává tato komorní scéna u důsledně nepodbízivého dramaturgického zaměření na náročné texty spirituálního ladění a nadosobních mravních hodnot, v cílevědomé snaze připomínat je právě dnešnímu konzumnímu světu. Reflexe etických konstant lidského bytí pak cílí k rozvíjení koncepce jevištní básně, primárně respektující váhu autorského slova, avšak zároveň programově usilující o „proměnu básnické vize ve vizi divadelní“.
- Inscenaci Erbenovy Kytice: V poli mnoho bylin stojí máte možnost uvidět ještě 26. září v 19:30 hodin
(V následujících měsích lze domluvit i dopolední představení!).
V onom rámci utvářejí jednu z repertoárových linií DUS předlohy české: např. Bridelova náboženská meditace V tomto se světle zatmívám, Zeyerův fantaskní román Dům U tonoucí hvězdy, pořad z próz a esejů Jana Čepa Poutník na zemi, Durychova Boží duha, holanovská a zahradníčkovská montáž Zdi a konečně loni v květnu Máchův Máj. Právě k němu má dobou vzniku i coby ideový protipól nejblíže poslední červnová premiéra – inscenace na podkladě části proslulé sbírky Kytice (1853) Karla Jaromíra Erbena, nazvaná veršem z básně Vrba V poli mnoho bylin stojí… Jedna z nejoblíbenějších knih našeho písemnictví stala se objektem mnoha filozofických i estetických analýz, v promyšlené mozaice citovaných v tradičně obzíravém programovém tisku.
Objevení erbenovského titulu, o němž DUS již déle uvažovalo, je pro jeho práci dosti netypické. Jedná se totiž o mírně aktualizované nastudování daleko starší: premiéru mělo před deseti lety v karlovarském divadle Dagmar; poté se mj. vřadilo do X. přehlídky Divadla jednoho herce v Chebu a prošlo řadou repríz po celé republice i v zahraničí, leč až dosud se nikdy neuvádělo v Brně. DUS tedy nyní využilo vnitřní interpretační spřízněnosti pořadu a převzalo jej pod svou egidu. Zůstává společným dílem divadelnické rodiny Frankových: v dramaturgické součinnosti matky Anny a režijní spolupráci sestry Hany je za přispění výtvarníka Jiřího Štourače a nahrávky skladatele Pavla Žemličky jakožto jediná účinkující připravila herečka Jana Franková (působila v Krejčově Divadle Za branou II, oblíbila si Jeffersovu poému Pastýřka putující k dubnu a vystupovala v pořadech pro děti nebo v rozhlase). Nově byl pořízen polyfunkční výtvarný prvek – centrální strom se suchými chapadlovitými větvemi, na nějž herečka rozličně zavěšuje kolo s dřevěnými loukotěmi, textilie nebo barevné hadrové loutky. K evokaci přízračné atmosféry rovněž přispělo citlivé nasvěcování strohého klenutého podzemního prostoru.
Obrazivě „nečítankové“ jevištní pojetí tří čísel Kytice můžeme už po řadu měsíců zhlédnout v režii uměleckého šéfa Martina Františáka v Divadla Polárka a porovnání obou artefaktů by nemuselo být od věci. Pokud nějaký skeptik očekával v Domě pánů z Fanalu pouze konvenční literární pásmo (neřkuli scénické čtení), byl u čtveřice balad, prokládaných dalšími drobnějšími texty obrozeneckého folkloristy a leitmotivickými verši o nezadržitelném běhu času, příjemně překvapen. Prostě oděná bosá herečka po celý sedmdesátiminutový nonstop večer neopustila jevištní prostor a dokázala plně udržet pozornost sálku nejen notoricky známou předlohou, ale i zpěvem, dynamizující pohybovou složkou, ozvlášťňujícimi proměnami „pařátovité“ dřeviny atp. Ačkoli v dialogických pasážích plasticky ztělesnila všechny postavy příběhů, neuchylovala se k „pipmrlovému“ hlasovému projevu a raději znakově využívala nečetných rekvizit. Ze všech sekvencí tak nenásilně vyplynula Erbenova z mýtu odvozená představa moudrého odvěkého osudového řádu i morálka individuální viny a neodvratného trestu, stejně jako se bez nadbytečného forzírování uplatnily hlavní slovesně dramatické kvality sdruženě rýmovaných balad. Úvodní Svatební košile konfrontovaly pohanský horor obživlých umrlců (větve jako kostlivci) se závěrečným křesťanským odpuštěním. Štědrý den demonstroval paralelu dvojího dívčího údělu v rychlých střizích a s využitím „uzlových“ loutek, podobně jako zelených třásní v nejkratší Vrbě. Dramaturgicky nejpřínosnější jevilo se zřídka recitované Záhořovo lože (v dobovém i nynějším repertoárovém kontextu chápané jako autorova existenciální polemika s rebelantskými postoji generačního druha z Máje), v závěru propojující motiv zločincova vykoupení s refrénem uplývajícího času.
Na pořadu V poli mnoho bylin stojí…, interpretačně cudném, v detailech nápaditém a v celku usazeném a zafixovaném, může se i školní mládež přesvědčit, že K. J. Erben, zdánlivě pedantický archivář a odtažitý učebnicový „patron“, byl především mistrovský básník, jehož verše dodnes nepozbyly svou křišťálovou krásu.
Vít Závodský
