38/ Jak bych sebevraždil

Vždycky je mi nepříjemné, když odpočívám pod víčky. …Už jen ta představa, že spím a někdo mě očumuje. Brrr – nepříjemné – jak jsem zranitelný. Máme to tu asi od přírody – něco jako pud sebezáchovy.
Dost podobné je, když si představím, jak manipulují s mojí mrtvolou. Fotí ji, prokazují totožnost, nedejbože sbírají, sestavují z částí, nahý jsem, smrdím. To zoufalství, že nemohu se bránit.
Mám za to, že toto vše, kazí vzpomínku nám všem.A já, na vzpomínku hraju, je pro mě důležitá a mám ji v programu a pokud mohu – potom musím ji ovlivnit, proto, že chci.
Já bych sebe vraždil asi tak:
Až přijde ten čas, všechno spočítám, podtrhnu, uzavřu, …jak jen to bude možné také se rozloučím. A zmizím.
“Inkognito” si zajedu k moři (a nemusel bych ani tam), nazdař-bůh vystoupím z autobusu někde na pláži, za svuitu luny, nikým nepozorován, gumový člun nafouknu. Potom do předem připravené, pevné sítě ze řetězů do člunu naložím tolik kamení, aby mě závaží bezpečně ukotvilo kdekoliv k mořskému dnu.
K síti připnu kovová pouta. POslední ohlédnutí a vyplouvám na klidné noční moře. Buď před sebou člun jen strkám, nebo pádluji, …dál, dál co nejdál od břehu. V šatech se vším s čím jsem přijel