Blanka Adensamová – Sklo

Blanka Adensamová se věnuje tvorbě tavených skleněných plastik a interiérových skleněných doplňků, vytvořila také několik pískovaných a leptaných vitráží.

Sklářská výtvarnice a malířka Blanka Adensamová (nar. 24.11.1948 v Turnově) vstoupila na českou a krátce na to i na mezinárodní sklářskou scénu ve druhé polovině sedmdesátých let, nedlouho po absolvování sklářského ateliéru prof. Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, jemuž předcházelo studium oboru sklářství na SUPŠ v Železném Brodě. Tavené sklo Blanka Adensamová příležitostně kombinuje s přírodními materiály. O své technice tavené plastiky říká: „Je to ve své podstatě nejtěžší, nejdražší a nejsložitější technika ve výtvarném zpracování skla.“

Zúčastňuje se výstav uměleckého skla, od roku 1977 měla přes 50 výstav doma i v zahraničí: v Německu, Velké Británii, Španělsku, Řecku, Dánsku, Francii, Japonsku, USA aj. Její dílo je zastoupeno v muzeích a galeriích v New Yorku, Los Angeles, Washingtonu, Vancouveru, Tokiu (Muzeum moderního umění a Sasaki Glas), polovina expozice skla v japonském Ibaraki je tvořena jejími plastikami a sochami. Její práce jsou i v Mnichově, Essenu, Rheinbachu a ve Frauenau v Německu, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze i v dalších českých muzeích. Její plastiky zdobí interiéry Ministerstva kultury, Národního domu na Vinohradech, budovy Čechofrachtu aj. Mezi mnohými oceněními je například i „Promotion Award“ ze světové přehlídky „Glass 84“.

Blanka Adensamová často a ráda ve své tvorbě zvýrazňuje symboly jako oko, rty, prsty atd.

Oko je jeden z významných symbolů ve výtvarném umění:

Symbol (řecky sýmbolon) – „poznávací znamení“, „značka“, „znak“.

Umělec se stává prostředníkem mezi pravdou a zdáním, mezi idejí a jevem. Zpřístupňuje nám neprozkoumatelné a nevysvětlitelné jevy. Symbol ve výtvarném umění je viditelným znakem neviditelné skutečnosti, ve vnějškovém zjevuje niterné a v tělesném zjevuje duchovní.

Symbol je zahalování i zprůhledňování zároveň – je napětí mezi smyslovou názorností a duchovním významem. Obrací se na celého člověka – ne jen na jeho rozum. je vždy extraktem, výtahem z plnosti jednotlivých – do obrazné krátkosti shrnuje celé myšlenkové řady myšlenek.

Proto bývá interpretace symbolů často tak obtížná. Při vysvětlování symbolů do jazyka pojmů vždy zůstává neviditelné a nepochopitelné – co nelze naším racio pochopit.

Latina užívá výrazů: signum, figura, exemplum, memoriam, similidudo – jež jsou všechny do moderního jazyka překládány jako symbol. Jedná se o vyhraněné termíny, jež nelze přesně přeložit. Nejsou to však pojmy vzájemně zaměnitelné.

Symbol

Projevuje se v nejrůznějších sférách na odlišných úrovních a ve všech oblastech života- je vyjádřen také obrazy, předměty, gesty, obřady, vírami a chováním. Zkoumání symbolu představuje nebezpečí ztráty jeho snového rozměru.

Symboly nejsou však ustrnulé, precizně vymezené útvary, ale jsou proměnlivé a často víceznačné. To jsou však podstatné vlastnosti symbolů, nezbytné pro jejich působení.

Zatímco verbální a zejména atematická symbolika je postavena na více či méně přesně předem dohodnutých významech, v symbolech výtvarného díla nejde nikdy o takové předem dohodnuté významy. V této sféře není nic předem dohodnuté, dané jednoznačně. Takovou dohodu nedokázaly za tisíciletí realizovat celé dějiny umění. Význam opakujících se symbolů, pokud se vůbec kdy opakovaly, zůstal přesto jedinečný a tedy neopakovatelný. Zde neexistuje ani konvence ani opakování, v podstatě základní archetypální škála významů výtvarných symbolů není nekonečná. Obecně se v artefaktu projevuje prostřednictvím jednotlivého, konkrétního. V jednotlivém, neopakovatelném a konkrétním artefaktu mají svou důležitou úlohu vyjadřovací prostředky, které ve své materiálnosti jsou nositeli bohaté výtvarnosti díla.

Souběžně s rovinou monumentálních realizací od počátku osmdesátých let nepřestala vznikat sochařčina skleněná, komorně laděná tvorba. Společným jmenovatelem je nejen statutární pojetí skulptur, ale i okruh motivů. Doklady jsou autorčiny úvahy nad možnými variantami jednotlivých komposic, nuancemi zpracování opakovaných motivů a způsob pojetí určený rozdílností skulptivní či modelační techniky. Třeba přiznat, že i v nenáročných rozměrech těchto plastik , nevázaných určitým místem, je v lakoničnosti skladby a pojetí tvaru obsažena monumentalita. Za zdroj možno považovat významovou strukturu každého díla, tedy duchovní poselství Adensamové. A to je s obdobnou prostotou a hloubkou sdělení zjevné i v jejích rozměrných plastikách.

Jiří Bohdálek

Zastoupení ve sbírkách:

Kolektivní výstavy:

Ceny:

Michaela Budíková

Foto: archiv Muzea města Brna