Výstava Vladimíra Vély / Dutiny
Foto z vernisáže: Anna Pecková
Dutiny nelze osahat. Často je jen tušíme, nevíme, jak daleko vedou, kam se stáčejí, kde jsou jen milimetr od povrchu, a kde nedostižně hluboko. Oťukáváme je a po ozvěnách, po rezonanci, po chvění hmoty uvažujeme o podobě.
Dutiny nejsou na mapách. Podobně jako mezera za skříní a škvíra pod postelí ani ony nepatří do vědomého prostoru našeho světa. A přesto z nich tu a tam něco vylétne a jindy se v nich zase něco zcela ztratí.
Co bylo dřív? Tvář nebo klec, dým nebo krmelec? Radikalizace tvorby Vladimíra Vély, kterou můžeme sledovat od jeho přestupu z ateliéru klasických malířských technik Zdeňka
Berana do atelieru intermediální tvorby Milana Knížáka, ale zejména pak v posledních letech od ukončení Akademie výtvarných umění, vede k jednoduchým tvarům s energií výrazného malířského gesta. Tvar, jako by tu stál na prahu rozhodnutí o podobě stvoření, než z klubka, z dutiny vyhřezne kousek škatulkujícího poznání. Moment, kdy se z šera vynoří obrys, a vy ještě nevíte, jestli se máte bát nebo příchozího vítat. Právě tady Véla nechává postávat své vize. Nastíněné metafoře pak odpovídá i úsporná téměř monochromní barevnost šedých, černých a zelených obrazových sérií s drobnými atakujícími prvky doplňující barvy nebo jen tónu.
Rozhovor s obrazem, který vede autor v procesu tvorby, zůstává i po jeho „dokončení“ otevřen divákovi. Divák sám se tak stává účastníkem umělecké evokace. Před obrazy Vladimíra Vély nejsme jen přítomni stvoření či zrození, které může být zdrojem až náboženské úcty, ale zrození v jeho permanenci, v procesu hledání tvaru. Na Vélův zájem o procesuálnost ukazuje už fakt, že obrazům nepředcházejí skici. Umělec vybaven základní ideou se staví rovnou před bílou plochu plátna (stále častěji o rozměrech v limitu elementárních fyzických možností – vzdálenost na rozpažení, prostor v dosahu). V Dutinách kontextu současné expresivní malby dosahuje výrazně svébytného výtvarného projevu.
„To, co obvykle ze světa, z lidských a božských věcí vídáme, přetavuje se (…) ve skvost překypující tajemstvím. Tohoto přetavujícího zušlechtění se dosahuje jistým vystupňováním řeči. Je to však stupňování, které vede k jednoduchosti.“ (Martin Heidegger)
Petr Kovář
