Hudba jako zdroj atmosféry a napětí ve filmu

Narozdíl od zvuků, které bezprostředně souvisí s mrzačením těl v hororu (smrtelné chroptění, vyluzované ztrátou dechu a doprovázené tryskající krví z aorty či tepen) nebo jeho konkrétními následky (sípot mechanických měchů, nahrazujících dech hlavní hrdinky v Tajemství hradu v Karpatech, ale třeba také šamanská hlasová tortura v poušti v magickém filmu The Shout), hudba naopak směřuje k neskutečnu a éterickému přesahu. Stává se tak vstupní branou do jiných světů a dokonce může (v hororu) ohlašovat příchod iracionálních bytostí v čele s pekelným ansámblem nebo jen zlověstným vyzváněním evokovat neskutečnou rovinu filmového vyprávění.

Multimediální večer

filmového teoretika Martina Jirouška

Hudba jako zdroj atmosféry a napětí ve filmu (zvláště hororu)

Hudba dobře poslouží pro dokreslení chmurné krajiny, kterou cestují zatím nic netušící postavy (Noc oživlých mrtvol). Ale nabízí se také opačný přístup v podobě euforického příslibu ohrožení, které se paradoxně nedostaví. Tento moment překvapení nabízí například velmi přehledná situace klasického hororu Démoni Lamberta Bavy. – Skupinka cestujících v berlínském metru je doprovázená dramatickou hudbou stylových módních kapel, ale režisér jde ještě dál a buduje další falešnou stopu v podobě ohrožení hlavní hrdinky, kterou zdánlivě pronásleduje monstrózní postava z níž se vyklube “obyčejný” kolportér reklamy. Ona obyčejnost je ale zdánlivá a funguje jen pro samostatnou rovinu této sekvence, protože v dalších chvílích se ukáže, že tato postava přeci jen představuje zhoubné zlo.

Ukázky: Morricone – Věc; Carpenter – Halloween; Stravinský – Evil Dead; kontrast: Ortolani – Cannibal Holocaust; Fabio Frizzi: Lucio Fulci – výkřik média v Paura nella citta dei morti viventi; Daktari Lorenz – Nekromantik; Gundula Schmitz : Schramm; Kwaidan

Večery Martina Jirouška budou následně pokračovat

ve středu 5. 11. 2008 opět již v 19 hod.(!),

akcí

“Hudba a rytmus ve filmu (zvláště hororu)”

V řadě filmů je hudba nezbytným hnacím motorem a často nepostradatelnou výplní někdy kostrbatého děje. Bez ní by si mnohý režisér nevěděl rady. Ideální pro hororového tvůrce je spolupráce s kongeniálním skladatelem, mnohdy natolik výlučným, že mu jeho práce zajistí zájem i z jiných žánrových kruhů.

Zdenek Plachý