Expremiéři očima studentů FAMU

Svoji premiérskou kariéru bilancuje sedm z deseti bývalých premiérů. Portréty těch, kteří natáčení odmítli, režiséři sestavili s novináři, tehdejšími aktivními politiky a s využitím dobových archivů. Cyklus poodhaluje osobnosti deseti bývalých mocných mužů, jejich schopnost otevřené reflexe, charaktery i hodnotová měřítka. Jak se Čechům žilo za éry premiéra Petra Pitharta, Václava Klause nebo Jiřího Paroubka? Jaký odkaz tito politici zanechali budoucím generacím? Autory projektu jsou Apolena Rychlíková a Jakub Mahler.

S námětem mě v létě 2012 oslovila Apolena Rychlíková. Přišla s nápadem, u kterého bylo překvapivé, že nenapadl nikoho ze starších matadorů českého dokumentu. Záměrem bylo popsat 20 let české demokracie prostřednictvím portrétů těch nejvyšších představitelů České republiky. Autory těchto dokumentů měli být mladí filmaři, studenti FAMU. Konfrontace politických matadorů s drzým mládím, to mě na námětu zaujalo. A protože se v mé tvůrčí skupině snažíme programově dávat příležitost mladým autorům, přistoupili jsme k vývoji tohoto cyklu.

V případě Expremiérů si vážím odvahy vedení České televize dát možnost studentům dokumentaristiky pražské FAMU, tedy tím dát i prostor generačně kritickému a provokativnímu názoru na českou politiku. Cyklus je třeba brát nejen jako zprávu o české politické elitě posledních 20 let, ale i jako představení toho, jak o politice přemýšlí generace nastupujících českých filmařů. Jako nejzdařilejší vidím ty dokumenty cyklu, u nichž autoři svou otevřeností dovedli svého premiéra znovuobjevit navzdory jeho mediálnímu a kolektivnímu obrazu. Předpokládám, že portréty Petra Pitharta, Josefa Tošovského nebo Stanislava Grosse budou pro diváky překvapujícím odhalením.

Hodnotu cyklu vidím jednoznačně v přítomnosti kritického názoru. Vždy se jedná o autentický postoj mladého filmaře. Nemusíme s režiséry vždy souhlasit, ale právě názor nejlépe provokuje naše přemýšlení o tématu, v případě cyklu o novodobé české historii. Jediný přístup, který je schopen otupit kritičnost režiséra, je sebekritičnost expremiéra a jeho schopnost otevřené a neideologické sebereflexe. Divák může posoudit sám, kolik takových mezi bývalými premiéry je.

Příjemným překvapením je pro mě u mladých filmařů uvědomění si role médií. Chtěl bych upozornit na ty díly, kdy se v portrétu expremiéra tématem stávají i okolnosti vzniku jeho mediálního obrazu. Takovými je portrét Jiřího Paroubka a Petra Nečase. Jako výjimečný v kontextu žánru politického dokumentu považuji díl Jana Látala o Stanislavu Grossovi. Dokument převrací schémata. Lidé v anketě nejsou zástupci moudrého hlasu ulice, spíš prezentují vulgárně temnou averzi k politice. Stejně tak film staví na hlavu důležitost politických kauz, když jsou konfrontovány s otázkami bytí a nebytí člověka. Diváka film vtahuje před nutnost volby mezi lidským a občanským, které nemusí být totožné.

Střet s expremiéry byl pro nás, jako pro mladou generaci, podstatný pro pochopení, v čem žijeme. Naplno si uvědomuje problémy současné doby a bez sentimentu ke “zlatým devadesátým” i bez zkušenosti s dobou před rokem 1989 o nich chceme mluvit v kontextech, které opravdu mají.

Geneze deseti příběhů deseti nejdůležitějších mužů republiky dává možnost nahlédnout polistopadový vývoj ještě jinou perspektivou, než jak je tomu běžné v normálním mediálním provozu. Bylo někdy extrémně těžké se postavit ostříleným matadorům české politiky a pokoušet se je kritizovat. Je to ale právě i přiznaná nejistota, která dodává každému z dílů autentičtější rozměr, než většina rozhovorů, které často končily jako doklad schopností našich politických špiček ohýbat si média do role svých PR nástrojů.

Přehled jednotlivých dílů:

Nepraktický filozof, který provedl nejúspěšnější privatizaci.

Petr Pithart se vrací k několika zásadním rozhodnutím své vlády. Dokument reviduje obraz nepraktického intelektuála neschopného racionálních rozhodnutí. Je Petr Pithart neprávem opomíjenou osobností české politiky?

„Doufám, že jsem během natáčení něco nového zjistil a také doufám, že se do dokumentu něco nového dostalo. Na vládu Petra Pitharta si pamatuji a vzpomínám na ni s nostalgií. V té době jsem nastupoval do první třídy, takže jsem řešil spoustu věcí spojených s tím věkem, například to, zda budu psát plnicím perem nebo tužkou. Což v té době byla velká třídní politika,“ říká režisér dokumentu Jaroslav Kratochvíl.

Dokumentární detektivka pátrající po Václavu Klausovi.

Pátrání po Václavu Klausovi a po stopách, které zanechal v dějinách České republiky. Hledání s osobnostmi, které se s ním střetly v přelomových okamžicích jeho kariéry. A navzdory lidem, kteří Václava Klause obklopují dnes.

„Když jsem svůj film o Václavu Klausovi připravovala, počítala jsem s tím, že s ním budu natáčet. Bohužel se mi k němu nepodařilo dostat. Nakonec jsem si řekla, že tuto skutečnost musím vzít do hry, abych ukázala, jak může být obtížné, aby se občan, dokumentarista, dostal k expremiérovi a exprezidentovi. A o čem to vypovídá. Zajímavé pro mě také bylo rozkrývání vztahových a sociálních vrstev u těch lidí, kteří odmítali jeho aktivity okomentovat,“ říká režisérka Petra Nesvačilová.

Premiér, který nechtěl být premiérem.

Odhalení Josefa Tošovského jako introvertního úředníka, kterého pobyt v premiérské funkci nezbavil strachu z médií, ale zbavil ho přátelství Václava Havla.

„Žádná spolupráce s Josefem Tošovským neproběhla. Bohužel se držel své zásady, kterou měl už od svého působení v České národní bance a premiérování, a to že s novináři zásadně nemluví. Jediná komunikace, která mezi námi proběhla, byl strohý e-mail, ve kterém mi napsal, že se svých zásad bude držet. O to více kontrastní a překvapivé pro mě bylo, když jsem postupně zjišťoval, že s tímto mužem je spojena strašná spousta otazníků. Jen my jsme si ty otazníky překryli obrazem slušného a morální pána, kterým Tošovský dlouhou dobu byl,“ říká režisér Viktor Portel.

Hravě ironický pokus o dokumentární facku Miloši Zemanovi.

Miloš Zeman dosáhl v české politice všeho. Stal se premiérem. Byl zvolen prezidentem. Byl ale někdy skutečným sociálním demokratem? Otevřeně kritický pohled na politickou minulost i současnost Miloše Zemana.

„S Milošem Zemanem jsme strávili během natáčení pouhou hodinu. V té debatě jsme se točili kolem Karla Hrubého, což je bývalý předseda české sociální demokracie v exilu a film jsme následně postavili na kontrastu mezi těmito dvěma muži. Od té doby, kdy jsem začal jako dítě vnímat, že existuje něco jako politika, je Miloš Zeman na naší politické scéně. Během natáčení na něj nejde změnit názor, protože všechny informace jsou dostupné. Je to člověk, který byl důležitý pro formování sociální demokracie po revoluci a člověk, který má za sebou spoustu skandálů, které se k němu budou vázat,“ říká režisér Robin Kvapil.

Režie: Robin Kvapil, Jan Strejcovský.

Poslední politik, který věřil politice.

Vladimír Špidla odkrývá pozadí zásadních událostí své politické kariéry. Proč nebyl prezidentem zvolen Miloš Zeman ale Václav Klaus a jak ho tato volba nakonec stála premiérské křeslo.

„Vladimír Špidla má jednu zásadu, kterou je: jednej s druhým tak, jako bys mu důvěřoval, i když toho člověka neznáš. Překvapil mě svým velmi věcným a nekonfliktním způsobem myšlení a schopností bavit se o čemkoliv,“ říká režisér Martin Kohout.

Pokud nemůžeme politikovi věřit, můžeme mu alespoň odpustit?

Stanislav Gross bilancuje svou politickou kariéru. Přiznává své chyby, otevřeně hovoří o pokušeních, kterým v politice podlehl. To vše nečekaně upřímně. Pokání bývalého politika však před diváka staví jednu velkou otázku. Dokážeme mu odpustit?

„Po Stanislavu Grossovi tu zbyla už jen pachuť a pár vzpomínek. Pachuť, že politikům se nedá věřit, protože jsou prospěcháři. Zůstalo heslo “Myslím to upřímě”, zůstal “nádražák”, “plzeňská univerzita”. Nechtěl jsem se vracet zpátky, ale pracovat právě s tím pocitem, co tu po něm zůstal. Když mě pak překvapil doznáním víry, začal jsem příběh číst jinak, klást jiné otázky. Ptát se na upřímnost, pokání a odpuštění. To, co se podařilo v závěrečné sekvenci, je pro mě jeden z nejsilnějších momentů, které jsem v dokumentaristice zažil. Ať již Stanislavu Grossovi věříme či nikoli, udělal něco, čeho se zatím žádný politik neodvážil,“ říká režisér Jan Látal.

Politik, kterého zničil jeho mediální obraz.

Pátrání po důvodech negativního mediálního obrazu Jiřího Paroubka. Ze čtyřiceti nejprohlíženějších internetových fotografií bývalého premiéra si svého Paroubka vybírají ti, kteří mají jeho mediální obraz na svědomí. Patří mezi ně technaři, novináři, fotografové, první vrhač vajíček a samozřejmě i sám Jiří Paroubek.

„Jiřího Paroubka mi bylo vždycky trochu líto. Zajímalo mě, o čem přemýšlí před spaním, jak zpracovává všechen hněv, který byl proti němu namířen. Chtěl jsem ho potkat a zjistit, jestli je jeho mediální obraz pravdivý, nebo se za ním skrývá jiný Jiří Paroubek, takový, kterého ještě neznáme. V momentě zapnutí kamery se však začal chovat jako na tiskové konferenci. Působil strojeně, neautenticky. Zdálo se, že v sobě nese obrovskou křivdu a myslí si, že za jeho pád mohou vnější okolnosti. Skrze tuto křivdu pak interpretuje dění kolem sebe a historické události, které se děly v době jeho vlády. Nakolik se nám ale nepodařilo “otevřít” přímo jeho, o to více jeho jméno otevíralo lidi, kterých jsme se na něj ptali. Každý na něj má názor, každý si o něm něco myslí. V tom je pravděpodobně jedinečný,“ říká režisér Jan Látal.

Premiér, kterému to osladili.

Mirek Topolánek byl kapitánem vlády, která nedoplula do přístavu. Jak řešil vzpouru na lodi a co radí těm, kteří nedovedou plavat sami?

„S panem Topolánkem jsem chtěla točit a myslela jsem si, že to bude jednodušší. Mirek Topolánek je dost tvrdohlavý a neústupný. Myslím, že mě místy opravdu válcoval. Osobně mám úplně opačné názory na to, jak by měl fungovat stát a politika, takže jsme tu měli už od začátku exponovaný spor. Přesto, nebo možná právě proto, bylo natáčení docela zábavné,“ říká o natáčení režisérka Apolena Rychlíková.

Statistika slušného premiéra.

Jan Fischer v řadě nepříjemných konfrontací obhajuje svou úřednickou vládu. Slušně, bez arogance. Za to byl jako premiér oblíben u celého národa. Ale dělá to z něj slušného politika?

„Při natáčení byl Jan Fischer takový, jaký sliboval být v politice. Slušný. Díky té slušnosti kolem sebe dokázal vybudovat určitou bariéru, která se jenom těžko překračovala. Překvapil mě vytrvalostí a odhodlaností, kdy prokoukl můj koncept, kdy spolu procházíme městem, po místech, která se nějak symbolicky vztahují k jeho angažmá a kladu mu tam do cesty různá překvapení a překážky,“ říká režisér Ivo Bystřičan o natáčení.

Jak se čistí politik.

Dokumentární portrét Pana Čistého, mediálního obrazu Petra Nečase. Stvořili jej novináři nebo politický marketing? Jak Pan Čistý ovlivnil českou politiku? A co provedl s Petrem Nečasem?

„S Petrem Nečasem jsme nenatáčeli z toho důvodu, že jsme ho zachytili v době, kdy se rozjížděla kauza Nagyová, přičemž on nebyl ochotný komunikovat s médii. Rozmýšlel se, zda s námi bude točit, ale protože ona kauza se stupňovala, rozhodl se, z pro mě pochopitelných důvodů, nezúčastnit. V dokumentu jsme hodně řešili mediální obraz, který byl u Petra Nečase vyhrocený a byl zaměřený na čistotu, slušnost a podobné aspekty. Takovýto obraz může politik velmi těžko udržet,“ říká režisér Lukáš Senft.

Hana Orošová, tisková mluvčí ČT TS Brno