Janusz Klimsza na Skleněné louce
Kdybych měl říci, na co bych se v současné době na Skleněné louce těšil,
řekl bych – na večer Janusze Klimszy. Ten večer má přitom řadu zjevných
handicapů: proběhne v sobotu 5. 11. ve 20 hod.
(v sobotu, kdy chodí
obecně méně diváků než jindy), Janusze Klimszu v Brně málokdo zná..,
apod.
Přesto: Klimsza je jedním z nejsilnějších reprezentantů
severomoravského regionu: básník a režisér – původně herec.. Možná i
proto má jeho interpretace vlastních textů nezaměnitelný osobitý ráz..
Na Skleněné louce uvede Klimsza své básnické texty, ale samozřejmě
bude možné se ho po půlhodince poezie zeptat i na to, jak a kam směřuje
jedna z největších a nejlepších činoher v zemi, jak lze skloubit povolání
herce, režiséra, překladatele, básníka, atd.
Janusz Klimsza
Od roku 1993 bývá pravidelným hostem jak činoherní scény Národního
divadla moravskoslezského (Královský hon na slunce, Sen noci svatojánské,
Hrdina západu, Naši furianti, Hlupák Gimpl, Láska na Krymu), tak Komorní
scény Aréna. Jeho jméno se zde objevilo poprvé v souvislosti s režií v
roce 1994, kdy se podepsal pod inscenací Kunderovy hry Jakub a jeho pán,
o čtyři roky později to byla česká premiéra Morti Vizkiho hry V.I.P.´s
Children, po níž následovala v roce 2000 dodnes s úspěchem hraná
inscenace Słobodziankova Proroka Ilji a v roce 2002 Fraserova hra
Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky.
Janusz Klimsza je jedním z mála režisérů, kteří se snaží přenášet
polská a nebo málo známá, neotřelá zahraniční dramata na českou scénu. V
roce 1999 s velkým úspěchem uvedl na jeviště Národního divadla
moravskoslezského v Ostravě a vůbec poprvé v Čechách hru Sławomira Mrożka
“Láska na Krymu”, podobně novátorským počinem byl “Prorok Ilja” (ve
vlastním překladu) v Komorní scéně Aréna. V NDM režíroval hru Stanisława
Grochowiaka “Kluci”. Janusz Klimzsa jak se zdá, nemá rád vyšlapané
chodníčky a snad i proto přináší jeho spolupráce s ostravskými divadly a
zejména s Komorní scénou Aréna tak plodné výsledky, jimiž na sebe
upozornil i odbornou kritiku.
Tento rodák z Frýdku-Místku absolvoval gymnázium s polským vyučovacím
jazykem v Orlové, po maturitě byl přijat na nově zřízené herecké učiliště
ve Wroclawi – Státní vysokou školu divadelní (Państwowa Wyzsza Szkola
Teatralna). V roce 1981, po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, opustil
Wroclaw a přešel do Prahy, kde byl přijat ke studiu herectví na Divadelní
fakultě Akademie múzických umění, ale po čase zvolil studium režie. V
roce 1987 absolvoval DAMU a získal angažmá kmenového režiséra Polské
scény Těšínského divadla (jediná profesionální, státem dotovaná polská
divadelní scéna na světě působící mimo území Polska). Po jedenácti letech
Janusz Klimsza opustil i těšínskou divadelní scénu a jako režisér
hostoval v českých a moravských divadlech (Opava, Kladno, Olomouc,
Ostrava, Český Těšín…) a v Polsku (Sosnowiec, Bielsko-Biala ad.),
spolupracoval s některými alternativními divadelními scénami a externě
působil také jako pedagog hudebně-dramatického oboru Janáčkovy
konzervatoře v Ostravě. Ve volném čase se věnuje poezii (některé jeho
verše nedávno vyšly v Antologii ostravské umělecké scény V srdci Černého
pavouka, kterou vydalo olomoucké nakladatelství Votobia), spolupracuje s
televizí. Od divadelní sezony 2000/2001 je uměleckým šéfem ostravského
Divadla Petra Bezruče. Odborná kritika jej označuje za jednu z
nejslibněji se rozvíjejících režisérských osobností současného českého
divadla. Jeho inscenace Prorok Ilja v Komorní scéně Aréna byla nominována
na Cenu Alfréda Radoka a v anketě Divadelních novin byla také horkým
kandidátem na Inscenaci roku 2000.
Severomoravští umělci (a to i ti dávno usazení v Brně) vnáší do
současného umění osobité klima: .básník a nakladatel Frič; básník a
architekt Čichoň; hudebník Šubík, básníci Petr Bronos Novák a Vojtěch
Kučera, režiséři Morávek nebo Moša, scénografka Linda Dostálková a mnoho
dalších – ti všichni vnáší do zdejšího kulturního dění nezvyklé,
specificky “severní” nasazení i energii. Rovněž brněnské akce současných
Ostravanů – např. Jiřího Surůvky nebo Marka Pražáka, mají pak zpravidla
podobu smršti, která boří běžné představy o tom, co si lze představit pod
pojmem “umění”.
I Janusz Klimsza, přes svoji introvertnost (nebo možná právě pro ni),
je nekompromisním umělcem, který nezůstává na půli cesty.
Pro příklad uvádím svůj zážitek televizního diváka: jako televizní
divák především nemám rád televizní záznamy divadelních her. Zploštělost
televizního záznamu divadelní inscenace je většinou zcela očividná..
minulé léto jsem však přesto zapnul televizi, abych si ověřil, jak se s
handicapy tohoto žánru vyrovná Klimszova režie inscenace “Prorok Ilja”.
Asi po pěti minutách jsem zjistil, že od obrazovky nemohu odtrhnout oči.
Prorok Ilja byl zjevením i v kontextu televizních divadelních záznamů..
Pro zajímavost viz krátce anotaci podivuhodné inscenace Tadeusze
Slobodzianeka “Prorok Ilja” (v překladu a režii Janusze Klimszy) :
Kraj kolem Bialegostoku je pravoslavnou enklávou Polska – žijí zde
Bělorusíni, Litevci, Tataři.
Zbytky pravoslavné sekty Proroka Ilji do dnešních dnů přežívají ve
vesnicích na východní hranici. Z Wierszalinu, města, které mělo být
osídleno pěti tisíci spravedlivými přeživšími konec světa, zbyl Iljův dům
a stodola. Několik žen a Jurodivý Vasilko tam přežívali do konce 80. let
.. Poslední svatá žena sloužící Iljovi zemřela v roce 1992. Když Ilju
odváděli do transportu, lidé se vrhali NKVD – istům k nohám se slovy ”
pustitě jevo, eto Bog “.
Ilja v chudém kraji, kde dodnes nejsou cesty ani obchody, z peněz,
kterými ho zasypávali věřící podporoval dětské útulky a nemocnici v
městečku. Bankovky – rubly, odváželi věrní do města v pytlích. Ilja, jenž
neuměl rozeznávat nominály peněz, poznával hodnotu bankovek podle jejich
barev.
Věrní do dnešního dne věří, že Ilja-Kristus žije a vrátí se vykonat
poslední soud. V 70. letech se objevil muž s “pozdravy” z Kremlu, kde byl
Ilja údajně Brežněvovým rádcem. Zajímavostí je, že Ioan Kronštatskij –
poustevník žijící na přelomu století, ” svědomí pravoslavného Ruska ” –
požehnal dvěma mužům a označil je za svaté. Prvním byl Ilja, tím druhým
Rasputin.
Mezi Iljovými vyznavači se objevovali svérázní lidé – mimo jiné lidový
vynálezce Pawel Woloszyn – člověk, jenž z tankových dílů, starých van,
traktorových kol, sudů apod. montoval mostrózní auta ( pojízdná ). Ve
Wierszalinu stavěl elektrárnu. Ke konci života vždy jednou do roka
posílal vládám PLR a SSSR memoranda k uzdravení světové ekonomiky ( menší
státy během roku, SSSR a USA do dvou let ). Když se na vlně zájmu o
Proroka Ilju stal – už jako velmi starý – známým, obdržel od německého
fotografa Hanse Madeje atlas světa. Během roku práce s mapami vypracoval
plán využití všech zobrazených řek k totální elektrifikaci zeměkoule.
a.. Janusz Klimsza byl nominován za režii tohoto představení na cenu
Divadelních novin za výjimečný tvůrčí počin v oblasti alternativního
divadla v sezóně 2000/2001.
b.. Představení se zúčastnilo mezinárodních divadelních festivalů v
Hradci Králové a v Jelení Hoře v Polsku.
c.. Inscenace se umístila na čtvrtém místě v anketě Divadelních novin
Inscenace roku 2001
V současném českém divadelnictví je právě Klimsza jedním z
nejvýraznějších šéfů velkého činoherního souboru, který, byť Národní
divadlo Moravskoslezské vede teprve něco přes rok, dokázal pozoruhodně
vyprofilovat jeho soubor i repertoár. (Bohužel právě zde v Brně – v
Národním divadle Brno – je vidět, jak je něco takového obtížné – kolik
nasazení, erudice a respektu by bylo třeba k vedení tak velkého
divadelního domu .)
Janusz Klimsza: Spoustu věcí beru jako úkol
Režisér a umělecký šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Janusz
Klimsza patří k osobnostem ostravského divadla. Jako režisér stvořil řadu
vynikajících představení, několikrát hostoval v předních pražských
divadlech a vyprofiloval Divadlo Petra Bezruče, v němž několik let
působil jako umělecký šéf. Je sympatické, že i takový člověk, který má za
sebou kus poctivé práce, úspěchy a obrovský přehled ve své profesi,
zůstává skromný v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Ostatně posuďte sami
v tomto zajímavém rozhovoru o divadle, jeho ostravských rysech i o tom,
že prožitá divadelní katarze může v člověku prolomit bariéry jeho života.
Za Skleněnou louku
Zdenek Plachý
