Jaroslav Klápště – Vyhnání z ráje

Retrospektivní výstava, která představuje malbu i grafickou práci známého výtvarníka Jaroslava Klápště (1923-1999) bude zahájena v úterý 18. ledna 2011 v 18 hodin v Galerii Vltavín, Masarykovo nábřeží 36, Praha 1. S úvodním slovem vystoupí kurátorka výstavy Lenka Patková a Jiří Bartoška.

Galerie Vltavín, Masarykovo nábřeží 36, Praha 1: 18. ledna – 18. února 2011

Vernisáž: v úterý 18. ledna 2011 v 18 hodin

Galerie Nová síň, Voršilská 3, Praha 1: 2. února – 20. února 2011

Komentovaná prohlídka s Dr. Ivo Kořánem v úterý 1. února 2011 v 18 hodin

Jaroslav Klápště (1923–1999) je významným českým malířem a především známým grafikem, jehož dílo prostupuje celou druhou polovinou českého výtvarného umění. Výstava nazvaná Vyhnání z ráje přináší jedenáct let po jeho odchodu poprvé zevrubnou retrospektivu, na níž se milovník jeho tvorby může setkat s řadou grafických i malířských prací.

Pro účely výstavy, na níž Galerie Vltavín spolupracovala s rodinou Jaroslava Klápště, byly zvoleny dva výstavní prostory: Nová síň, kde je představena autorova malba, a Galerie Vltavín, kde se návštěvník setká s Klápštěho grafickým dílem. Dvouvýstava bude zahájena v Galerii Vltavín úvodním slovem kunsthistoričky Lenky Patkové a známého herce Jiřího Bartošky, otevření výstavy v Nové síni pak bude provázeno komentovanou prohlídkou s Dr. Ivo Kořánem.

Z textu kurátorky výstavy Lenky Patkové:

Jaroslav Klápště vstoupil na československou výtvarnou scénu v době, která právě nepřála rozvoji svobodného výtvarného názoru. Po II. světové válce, nuceně strávené nesmyslnou dřinou na dráze v roli pomocného dělníka, byl přijat na nově ustavenou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Zde se setkávaly generace umělců, jejichž vývoj byl zbrzděn válkou, s generací nejmladších adeptů umění a právě díky této nucené kumulaci talentů byly poválečné ročníky na uměleckých školách tak bohaté na významné osobnosti. Jaroslav Klápště spolu se Stanislavem Podhrázským, Zbyňkem Sekalem, Mikulášem Medkem, sestrami Válovými, Stanislavem Kolíbalem a dalšími mohl své výtvarné úsilí formovat a rozvíjet pod dohledem největších osobností československé meziválečné avantgardy, které v té době na UMPRUM působily. Do pedagogického sboru tehdy patřili například (…) František Tichý a Emil Filla, (…), v jejichž ateliérech Jaroslav Klápště studoval, a kteří měli na jeho tvorbu nemalý vliv. (…).

Když se díváme na autorovu tvorbu, nemůžeme ji považovat za bezstarostné a radostné zobrazení okolního světa. Jistě ji také nebudeme definovat jako zpodobení půvabu věcí, klidného plynutí času nebo nekonečné a bezbřehé krásy a opojné radosti. Malby Jaroslava Klápště jsou přehlídkou výrazných a hutných barev, expresívních a neklidných linií, které burcují oko diváka a jitří jeho smysly. Obrazové plochy jsou místem střetávání geometrických konstrukcí s plynoucími obzory krajin, bortících se domů s trvalou hodnotou země, kymácejících se lahví s urputnou statikou bust a hlav, rozevlátých vlasů, rozšklebených úst i prázdných očí. Do svých obrazů krajin a zátiší otiskl Jaroslav Klápště nejen charakteristiku poměrně drsného rodného Semilska a atmosféru bezohledně demolovaného starého historického města Mostu, ale zároveň cosi z vlastních běsů, snad vzteku na zlou minulost a neutěšenou přítomnost. Právě tyto dva žánry-krajinomalba a zátiší- poskytly malíři dostatek prostoru pro vyjádření vnitřních pocitů a stavů prostřednictvím obyčejnosti, každodennosti a běžnosti. Vedle takto dramatických obrazů však registrujeme také klidné a smířené pohledy do zimních a bílých krajin, které krystalizují láskou k rodné zemi a vlastním předkům.

Díla, jejichž námětem je lidská figura opět specificky odkazují k atmosféře doby. Obrazový prostor Klápště zaplňuje vířením lidských tváří, tělesných torz i předmětů. Touto fantaskní realitou plnou deformovaných postav i obličejů malíř charakterizoval nádražní hospody, čekárny, ulice i městské dvorky. Jakoby v nich docházelo k překrývání dějů a situací, minulých i budoucích, stále stejně neutěšených a nekonečně opakovaných v koloběhu času. Spolu s námětem se proměnila i barevnost, dřívější škálu teplých zemitých hnědých tónů vystřídal chladný stříbřitý nebo světle modrý kolorit. Vroucnost a osobní citový vklad vystřídal jakýsi neosobní nadhled. Malíř pozoruje společnost nezúčastněně, z dálky a hloubky své samoty, v níž žil a tvořil. Jeho pohled je zpytující, kritický, nikoli však moralizující, spíše blahosklonný a chápavý.

Jaroslav Klápště tedy patří ke generaci výrazných osobností československé výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století. Přestože se nikdy nezpronevěřil socialistickorealistickou doktrínou a vždy hledal a nacházel svůj vlastní výraz, stojí jeho tvorba poněkud opomíjená ve stínu známějších jmen. Jeho dílo vychází vždy z realistického základu, na němž je pevně ukotveno, ale který rozvíjí, obohacuje a ani v nejmenším popisně neilustruje. Svým expresívním tónem naléhavě hledá diváka, který se zastaví a bude spolu s autorem obdivovat kousek země, na které žijeme, pár věcí, které denně bereme do rukou. Neboť netřeba hledat zázraky mimo předmětnou skutečnost, samo pouhé bytí je divem divů.