Na utrpení Romů upozorní 19. srpna pietní shromáždění

Pronásledování Romů v protektorátu se pro zjednodušení dá rozdělit do dvou etap. Do jara roku 1942 vycházela protiromská opatření z prvorepublikové praxe (diskriminační přístup). Od léta roku 1942 se uskutečnila na území protektorátu otevřeně rasová politika nacistů. Intenzitu, způsob pronásledování protektorátních Romů i jeho důsledek je proto možné označit slovem holocaust.

V roce 1942 se u nás tzv. cikánská otázka blížila ke svému „konečnému řešení“. Vyvrcholením bylo v červenci 1942 přijetí výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu (v Německu platil již od prosince 1938). Ten se stal výchozím dokumentem pro vydělení „cikánů“ na základě rasy. V jeho rámci byl proveden soupisu všech „cikánů a cikánských míšenců“ na území Protektorátu Čechy a Morava. Dosavadní kárné pracovní tábory (od ledna 1942 sběrné tábory), v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu – určené pro práce se štítící nikoliv jen romské dospělé zdravé muže – přestaly fungovat. Na jejich místech byly již v první den soupisu (2. 8. 1942) otevřeny tábory „cikánské“ pro celé romské rodiny včetně žen a dětí. Vzorem pro zřízení těchto táborů byla již existující podobná zařízení (např. v rakouském Lackenbachu). Umístěny sem měly být celé romské rodiny, jejichž některý člen splňoval podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby. Na návrh jednotlivých četnických stanic byli vybraní Romové i se svými rodinami zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u Písku a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu.

Na místě tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu byl od 10. 8. 1940 kárný pracovní tábor a od 1. 1. 1942 tzv. sběrný tábor. Podobně jako v Letech byli počátkem srpna 1942 do tábora nahnáni jednotlivci i celé romské rodiny. Ubytovací kapacita tábora byla 200, v létě až 300 osob, ta v době existence kárného pracovního a sběrného tábora nikdy nebyla překročena. Zato již brzy po otevření tábora „cikánského“ byla mnohonásobně překročena.

Velitelem tábora byl administrativní oficiál Štefan Blahynka. Strážní mužstvo čítalo zhruba 40 mužů. Veškerý personál tvořili čeští zaměstnanci.

Všichni vězni (tedy i děti) museli pracovat vně nebo uvnitř tábora 8-10 hodin denně. Šlo především o lamačské a výkopové práce na stavbě nové silnice z Plzně do Moravské Ostravy a na silničním úseku Štěpánov nad Svratkou – Hodonín – Rozseč nad Kunštátem. Stravu dostávali vězňové třikrát denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství. Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky vedly k časté a chronické nemocnosti vězňů. Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942-43 propuknutí epidemie břišního i skvrnitého tyfu, na následky které zahynulo největší množství vězňů. Zemřelí byli pohřbíváni nejprve na hřbitově v nedalekých Černovicích (asi 73 osob) a poté na provizorním hřbitově nedaleko tábora v masových hrobech (121 osob).

Táborem prošlo celkem 1 396 osob, z nichž bylo propuštěno 262 osob, uprchlo 47 osob a zahynulo 207 osob (nejčastěji na zápal a tuberkulózu plic a na břišní tyfus).

Tábor nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských podmínek přišla o život podstatná část všech koncentrovaných mužů, žen a zvláště dětí. Brzká smrt pak čekala většinu těch, kteří byli hromadnými transporty deportováni do Osvětimi (německy Auschwitz). Z prvního transportu (7.12. 1942), jehož cílem se stal koncentrační tábor v Auschwitz I, zemřeli v krátké době téměř všichni transportovaní. Z dalších dvou transportů (21. 8. 1943 a 27. 1. 1944) směřujících do tzv. cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau, (Osvětim II-Březinka) přežili pouze ti, kteří byli odtud přeloženi na práci do jiných koncentračních táborů. Tábor v Hodoníně u Kunštátu byl zrušen k 1. 12. 1943.

Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 000 Romů, kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Auschwitz II-Birkenau, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. Na území protektorátu i okupovaného pohraničí se dá hovořit o srovnatelné intenzitě pronásledování Romů s pronásledováním Židů.

Po osvobození byl v hodonínském táboře zřízen lazaret pro nemocné rudoarmějce, krátce nato fungoval areál jako sběrné středisko pro německé obyvatele, kteří nemohli být pro svůj fyzický stav ihned zařazeni do odsunu Němců. Po roce 1948 zde byl na přechodnou dobu zřízen tábor nucené práce, kde měli být „převychováváni“ nepřátelé komunismu.

V roce 1946 byl na místě masových hrobů u tábora vztyčen prostý dřevěný kříž s trnovou korunou, který byl později doplněn kamenem s nápisem „Žalov obětí nacismu“. Ten vytesal jeden z vězňů tábora nucené práce.

Již v roce 1997 Muzeum romské kultury spolu s obecním úřadem v Hodoníně iniciovalo a následně také realizovalo vybudování památníku – na místě masových hrobů v lese asi 150 metrů od bývalého tábora. Jedná se o železný kříž s romskými symboly (torzem chomoutu a kola kočovného vozu) od romského autora Eduarda Oláha. O úpravu památníku a jeho nejbližšího okolí se již od svého vzniku stará Muzeum romské kultury, které tu každoročně v srpnu – v neděli nejbližší datu 21. 8., dni hromadného transportu Romů do Osvětimi (21. 8. 1943) – pořádá pietní shromáždění k uctění památky obětí tábora.

Areál bývalého tábora – dnes rekreační zařízení – je v současnosti v rukou soukromého majitele, resp. majitelky. Památník leží na katastrálním území obce Louka.

Areál tábora je dosud půdorysně zachován v téměř nezměněné podobě, z původních budov se zachovala pouze jediná – přízemní dřevěná stavba, v níž soukromá majitelka nyní provozuje hospůdku Krmelec.

Roku 1998 byla Muzeem romské kultury odhalena pamětní deska nad dosud neoznačenými hroby vězňů tohoto tábora (celkem asi 73 pohřbených vězňů, převážně dětí) na hřbitově v nedalekých Černovicích. Autorkou pamětní desky je nevidomá romská výtvarnice Božena Přikrylová.
Tzv. cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu byly neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území. Na první pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes nepatrného počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za krutých podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů než v Dachau. Ačkoliv jsou letský a hodonínský „cikánský tábor“ někdy mylně nazývány tábory pracovními, ve skutečnosti jejich hlavním smyslem bylo shromáždit „biologické – rasové cikány“ před jejich cestou ke konečnému řešení. Také proto byly v průběhu existence z obou „cikánských táborů“ propuštěny pouze ty osoby, u nichž viditelně nebyly nalezeny „rasové znaky cikánů“. Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský „cikánský“ tábor od desítek jiných míst, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce, kde také umírali lidé a kde se dnes provozuje nějaká výrobní činnost.

Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta a místa jejich utrpení jsou uchovávaná s veškerou důstojností. Jsou neustále připomínaná jako varování, aby se historie již nikdy neopakovala. V případě letského a hodonínského tábora tomu tak dosud není, tábor hodonínský, je navíc stranou zájmu nejen veřejnosti, ale i médií. Přitom, kdo jiný než Česká republika by se měl zajímat o místa, kudy kráčela česká historie?