Návrat Rodinných křižovatek na obrazovky ČT

„Návrat pořadu je dobrou volbou pro diváky,“ říká dramaturg Dušan Mulíček. „Na obrazovkách tuzemských televizí totiž chybí dokumenty, které ukazují příběhy normálních lidí. Rodinné křižovatky dokazují, že jejich všední životy nabízejí mnohdy silnější příběhy než historky posbírané mezi hvězdami show businessu.“ Rodinné křižovatky se tak vymezují proti vyděračům citů, bulvárnímu hyenismu a sladkobolné paralýze televizních růžových knihoven. Lidské příběhy nejsou navoněnými polotovary. Naopak, jsou mnohdy syrové, kruté, bez kladných hrdinů, bez happyendu. Ale ještě častěji zachycují životy takové, jaké jsou, jednotvárné a bez východiska, protože jak tvrdí jeden již okřídlený výrok: „Lidský život není černobílý, lidský život obsahuje všechny odstíny šedi.“ V příbězích, které se odehrávají kolem nás, za dveřmi souseda nebo ve vedlejším domě, v tom je nejsilnější náboj obnovených Rodinných křižovatek.

“Rodinné křižovatky čerpají nejen z rodinného života, ale mají širší tematický záběr,“ potvrzuje dramaturg cyklu. „Obecně lze říci, že společným tématem všech dílů jsou podoby mezilidské komunikace, jedno jestli mezi rodiči a dětmi, mezi partnery nebo mezi člověkem a pravidly společnosti,“ upřesňuje. I dobrovolné samotářství nebo nedobrovolná samota se tak stávají tématem pořadu, protože pojednávají o vztahu ve chvíli jeho ztráty (Když je táta za mřížemi – režie Zora Cejnková, Kolonie opuštěných mužů – režie Richard Komárek, Pod plachtou – režie Josef Fišer). Náměty dalších dílů jsou o schopnostech člověka dostát své sociální, o partnerství překonávajícím kulturní, povahové nebo geografické hranice, a také představují příběhy jedinců, kteří překonávají překážky o něco větší, než mají druzí.