Nejkrásnější koberce orientu

Autor výstavy Ing. arch. Zdeněk Chudárek propojil organicky ve svém architektonickém projektu krásu užitého textilního umění s prostorem mu důvěrně známého východního křídla hradu Špilberku. Ve spolupráci s PhDr. Zdenkou Klimtovou z Národní galerie v Praze, Národním památkovým ústavem a Muzeem města Brna prezentuje unikátní výběr z nejkrásnějších historických koberců z českých a moravských sbírek, státních i soukromých.

Na výstavě se svými sbírkami podílí nemalou měrou také Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a pět soukromých sběratelů.

Jde o nejrozsáhlejší výstavu orientálních koberců, představující tvorbu všech základních oblastí – Zakavkazska, Iránu, centrální Asie a Turecka, jaká se v České republice doposud uskutečnila.

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOBERCE ORIENTU
z českých a moravských sbírek

Místo konání: Muzeum města Brna
Východní křídlo hradu Špilberk

Doba konání: 4.10. 2007 – 20.1. 2008

Pořadatel: Muzeum města Brna

Autor výstavy: Zdeněk Chudárek
Národní památkový ústav

Odborná spolupráce: Zdenka Klimtová
Národní galerie v Praze

Evropa minulých staletí vnímala orientální koberce jako umělecká díla mimořádné hodnoty, která bývala určena pro významné interiéry. Proto vystavuje Muzeum města Brna historické orientální koberce ve svých  reprezentativních prostorách.

Technicky velmi náročnou instalaci těchto jedinečných a v mnoha případech monumentálních exponátů, zajistil generální partner výstavy Stavební společnost Tocháček, spol. s.r.o.

Nejstarším a zároveň nejvýznamnějším exponátem na výstavě, který přiláká davy obdivovatelů, je Koberec s čintámani, vytvořený v tureckém městě Uşaku asi ve druhé polovině 16. století, jenž vzbudil mezinárodní ohlas už na dvou prvních slavných výstavách orientálních koberců ve Vídni v roce 1891 a v Mnichově 1910. Na výstavu do Muzea města Brna byl zapůjčen ze Státního zámku Hluboká nad Vltavou.

Termín čintámani pochází ze sanskrtu a v původním smyslu označuje buddhistický symbol, drahokam, zobrazovaný především v umění Tibetu a Číny jako tři kruhy. Na základě vnější podobnosti se tak začal nazývat také motiv tří kruhů, doprovázených obvykle dvojicí vlnovek, velice oblíbený v tureckém užitém umění a zejména na textilu. Původ a význam motivu v tureckém umění však zůstává zatím nevyjasněný. Za nejpravděpodobnější se v posledních letech považuje předpoklad, že jde o spojení kresby kůže dvou kočkovitých šelem, tygra a leoparda.

Koberce se vzorem čintámani se vázaly v několika centrech a z nich vyniká město Uşak v dnešním západním Turecku v době asi od druhé poloviny 16. do poloviny 17. století. Typově se koberce s čintámani zařazují do skupiny tzv. uşaků s bílou půdou společně s koberci se vzorem „ptáků“.
Koberce s čintámani a koberce s „ptáky“ se tedy vázaly ve stejné době a na stejném místě, mají podobné bordury i barevnost, ale na tomtéž koberci se spojily jenom v jediném případě, a to ve slavné povídce Karla Čapka. Spisovatel se ve 20. letech skutečně setkal s mimořádným uşakem s bílou půdou, ten měl však druhý vzor, vzor „ptáků“.

Koberce z území dnešního Turecka učarovaly také českému rodákovi, mecenáši a donátorovi umění Raineru Kreisslovi (1924-2005). Mezi unikáty vybranými pro brněnskou výstavu z jeho úctyhodné kolekce asi tisíce dvou set koberců, kterou roku 1994 daroval do správy Národního muzea – Náprstkova muzea, patří například pozoruhodný modlitební koberec ze 16.-17. století se vzorem označovaným někdy jako „Bellini“. Milovníci a sběratelé koberců, ale v posledních letech i odborná literatura, totiž nazývají vzory některých historických tureckých koberců jmény malířů, kteří je zachytili na svých obrazech.

Většina koberců dovážených do Evropy z centrální Asie vznikala až do dvacátých let 20. století v nomádském prostředí kočovných pastevců. Nomádi, zabývající se chovem ovcí, velbloudů, koz a koní, bez trvalých sídel, dodnes kočují zejména stepními a pouštními oblastmi v závislosti na ročním období.
Elegantním, uměřeným vzorem i barevností zaujme na výstavě Muzea města Brna především koberec Jomut vázaný v prostředí stejnojmenného turkmenského kmene už na počátku 19. století. Technika vázání sloužila Nomádům i k výrobě dalších předmětů, například tašek nahrazujících úložný nábytek, nebo více než jedenáct metrů dlouhého pásu iolamu, který sloužil k upevnění konstrukce jurty a zároveň zdobil její interiér.

Tvorba koberců v Zakavkazsku, v Arménii, Gruzii a Ázerbájdžánu, má tři základní podoby. Na východě, v oblasti při Kaspickém moři, se vázaly jemné koberce s nízkým vlasem a drobnými vzory. Mezi nimi vyniká Šírván z doby kolem roku 1800, pozoruhodný, rovněž šírvánský modlitební koberec se šestiprstou rukou nebo Móghan se vzorem inspirovaným perskými zahradními koberci. Z tvorby západní části Zakavkazska oceňuje současné sběratelství především silné a výrazné kazaky. Z nich dominuje Kazak s hvězdicemi ze sbírek Národní galerie v Praze, která na výstavu zapůjčila více než třetinu exponátů. Mezi oběma skupinami stojí koberce z Karabachu na jihu Zakavkazska, co do výrazu nejrozmanitější. Slavný karabašský vzor čelaberd, známější stále ještě jako orlí kazak, reperezentuje na výstavě koberec ze Státního hradu Bítov.

Vyvrcholením výstavy je soubor íránských, nebo jak se častěji uvádí perských koberců. Jejich podoby jsou stejně rozmanité, jak rozmanité je prostředí, v němž vznikaly. Dva z nich, Isfahán a Chorásán, pocházejí patrně už ze 17. století, slavné doby vlády Safíjovské dynastie, charakterizované jako zlatý věk perské kultury. Většina vystavených íránských koberců je z doby od druhé poloviny 19. do počátku 20. století. Představují se jak neobyčejně jemné, spletité rostlinné vzory koberců vázaných v městských dílnách, tak výrazné formy nomádské tvorby.

Exponáty na výstavu zapůjčili
Národní galerie v Praze

Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur

Národní památkový ústav, a to ze svých objektů
Státní hrad Bítov
Státní zámek Vranov nad Dyjí
Státní zámek Valtice
Státní zámek Hluboká nad Vltavou
Státní zámek Jindřichův Hradec

a pět soukromých sběratelů.

Objednávky pro školy: Mgr. Alice Stuchlíková, stuchlikova@spilberk.cz

Mgr. Michaela Budíková

www.spilberk.cz