Stalking v Galerii Artistů
Soubor v Galerii Artistů reaguje na fenomén, který se označuje v angličtině slovem stalking (resp. cyberstalking). Jde o novou formu kriminality, která souvisí s rozmachem internetu a rozvojem digitálních technologií. Stalkeři (lovci) jsou fascinovaní možností pořídit snímky, které “uloveného” člověka dehonestují. Často se stalkeři zaměřují na celebrity nebo na své bývalé milenky/milence, kterým dělají ze života peklo. Obvykle intimní fotografie pak umísťují na internet s cílem vyfotografovaného poškodit.
Vedle toho soubor reaguje na prezentaci nasilí na internetu. Internet v tomto případě slouží autorům fotografií jako celosvětová nástěnka, kde si dokazují svou “sílu”. Fotografie zbitých lidí totiž často pořizují sami útočníci, kteří tak světu ukazují, jak jsou “stateční”.
Veškeré fotografie ve vystavovaném souboru jsou inscenované!
Jan Vaca
Stalking
Vernisáž 14. 4. 2008 v 18 00h.
(Trvá do cca 18. 5. 2008)
STALKING /Jan VACA/ 2007
V angličtině je slovo stalking označením pro lov, hon, stopování. V posledních letech se používá i v případě negativního trendu, který souvisí s rozmachem technologií (internetu, digitální fotografie). Podle německého psychologa U. Füllgrabeho bylo slovo stalking úplně poprvé použito pro pojmenování nové formy kriminality v USA v roce 1998. Zjednodušeně řečeno se dá stalking označit za formu, projev psychického násilí, které je zaměřeno především (ne výhradně) proti ženám. Útočník je často fixován na konkrétní oběť, kterou se snaží všemi možnými způsoby obtěžovat – volá jí, posílá vulgární e-maily, umísťuje její (intimní) fotografie na internet atp. K psychickému terorizování pochopitelně docházelo už před boomem internetu a digitálních technologií, bylo to ovšem v daleko menší míře. Pachatelé – lovci (stalkeři) se totiž ještě před 10 – 15 lety museli „spokojit“ s dopisní formou terorizování, případně s telefonickým vyhrožováním. K „obrazovému“ násilí téměř nedocházelo.
Právě na fenomén obrazu tímto souborem reaguji. Díky zlevnění technologií si téměř každý může pořídit vlastní digitální fotoaparát nebo kameru. Snadný přístup k necenzurovanému internetu navíc poskytuje neomezené šance na zveřejnění všech možných záběrů. Většina běžných uživatelů pochopitelně umísťuje na internet nekontroverzní snímky (rodinu, výletní fotografie, domácí mazlíčky), zároveň také vznikla řada „speciálních“ stránek, kde se objevují fotografie související se stalkingem. Část stalkerů se totiž nezaměřuje na jednu konkrétní oběť, jde jim prostě o „ulovení další kořisti“. Jedná se navíc o snímky, které vyfotografovaného zachycují v nějaké situaci, jejíž zveřejnění není pro něj příjemné, dehonestuje ho, případně takový záběr může sloužit k sexuálnímu ukájení jiných lidí.
V mé profesi se setkávám také s dalším trendem, který sice nenaplňuje hlavní znaky stalkingu, přesto s ním v řadě věcí souvisí. Jde o zveřejňování násilných scén jako určitou formu (sebe)propagace. I česká média už zveřejnila několik článků, které tento jev popisují.
Autoři takových fotografií sledují dva cíle:
V českých podmínkách naštěstí nedošlo k extrémním situacím, že by někdo někoho zabil. V Jižní Americe ale takové fotografie (a videozáznamy) patří k sebepropagaci zločineckých gangů. I v Česku ovšem agresivita roste, viz případy napadení někoho mladými útočníky, kteří si vše nahrávají na mobilní telefon. Je pravda, že násilnosti mezi školáky tu byly vždy. Ale teprve rozmach digitechniky a internetu tomu dává mnohem větší „grády“.
Fotografie, které jsou součástí cyklu, zobrazují obě oblasti – sexuální stalking i fascinaci násilím. Všechny záběry jsou nahrané, inspiroval jsem se snímky, které lze najít na internetu. Nejedná se však jen o pouhé „přefocení“ jinde viděného, většina „scén“ je režírována tak, aby měla více významů. Nešlo o explicitní zobrazení pikantností nebo násilí. Při fotografování jsem také zcela záměrně používal méně kvalitní fotoaparáty. Cílem bylo přiblížení se „amatérské“ kvalitě snímků publikovaných na internetu.
Jak byste popsal váš styl?
Svým způsobem jsem především dokumentarista. Nicméně se snažím používat některé prvky (počítačovou manipulaci, výtvarné techniky), které nejsou v klasickém dokumentu obvyklé.
Čemu se především věnujete?
V minulosti jsem se hodně zabýval tématem česko-německých vztahů. Souviselo to pochopitelně s regionem, kde jsem vyrůstal. Nyní mě zajímají především nové fenomény, které souvisí s rozmachem internetu a digitálních technologií. Vedle toho samozřejmě dál průběžně fotím scény z běžného života.
Kde hledáte náměty?
Hodně mě ovlivňuje mé zaměstnání (pracuji jako píšící novinář). Občas píšu o nových trendech, které se objevují na internetu, píšu ale také třeba o kriminálních činech a tendencích, které souvisí s násilím nebo sexualitou. To všechno mě ovlivňuje. Vedle toho se samozřejmě nechám ovlivňovat osobními prožitky.
Jak vás ovlivnila škola, kterou jste studoval?
Poskytla mi dobrý rozhled ve fotografii.
Věnujete se mimo volné tvorby i zakázkám? Která byla pro vás nejzajímavější?
Zřídka. Sám je nevyhledávám, když přijdou, tak se docela rozmýšlím, jestli je vzít. Naštěstí na zakázkách nejsem finančně závislý.
Jak vypadá váš běžný den?
Jsem poměrně dost vytížený prací v novinách, takže většinu času trávím v redakci.
Co vás zaujalo na současné fotografické scéně?
Teď si bohužel na nic pozitivního nevzpomenu.
Jakou roli myslíte, že dnes fotka má?
Pořád je nejdůležitějším médiem, byť role videozáznamů nebo nějakých šotů postupně roste. Asi to souvisí i s rozmachem internetu. Před lety jste si mohl(a) prohlížet na netu vlastně jen fotky (statické obrázky), nyní to už platí o videosekvencích. Je ale pravda, že video si narozdíl od fotky nebo obrazu na stěnu nepověsíte.
Lucie Frgalová
Fotografie zbYtých lidí, panenko skákavá. Ujasněte si, jestli jsou ti lidi zbývající, nebo zbití.
opraveno. omlouváme se, tato trestuhodná hrubka unikla bdělému oku našeho editora. sorry.